„Pohádky, milé děti, to je zakódovaná paměť lidu“, řekla babička vnoučatům. Ta na ni hleděla s otevřenými ústy. „Inu, jak bych vám to nejlépe přiblížila“, zamyslela se stařenka. „Víte, co se vypráví v pohádkách, to se určitě stalo, ale bylo to třeba úplně jinak.“ „A jak?“ zeptal se vnouček. „Jak jinak?“ „Třeba takhle“, odpověděla babička a začala vyprávět o Smolíčkovi a Pacholíčkovi.
To vám za dávných a dávných časů v době fungujících tržních mechanismů žil kapitalista Smolíček a proletář Pacholíček. Pacholíček, jak se na podnikatele sluší, řídil, investoval, inovoval, restrukturoval od rána do večera, ba nesl i nezdravá rizika a platil daně. Jedním slovem vykořisťoval. Smolíček chodil k Pacholíčkovi prodávat svoji pracovní sílu, ale nerad. Stále a stále uvažoval o tom, jak to zarafičit, aby mu zůstala i nadhodnota, kterou mu podle jeho názoru Pacholíček zcela asociálně upíral.
Seděl tak Smolíček v prosté, ale čisté bytovce, luštil tu záhadu, jak vyzrát na toho pacholka Pacholíčka, když tu ťuky, ťuk, někdo klepe na dveře. Otevřel a ejhle, stály tam Jezinky. „Co chcete?“ zeptal se Smolíček nedůvěřivě, nohu zapřenou o dveře. „Prý se chystáš zatočit s Pacholíčkem“, řekla Jezinka-Malorolnice. „Ale, to jsou jen řeči“, popřel své úmysly Smolíček. „No, kdyby ses rozhodl, tak nám dej včas vědět“, řekla maloburžoazní Jezinka. „My bychom si jen prstíčky přihřály, ale vedoucí úlohu, tu bychom ti ponechaly.“ „To víte, že dám vědět“, řekl Smolíček a přibouchl dveře. S Jezinkami se spojit, to tak! Ale když půjde do tuhého, může být i nespolehlivý spojenec tím jazýčkem na vahách. A Smolíček se ponořil do studia, neboť bez revoluční teorie není ani revoluční praxe.
A pak přišel ten den, kdy Smolíček s ohněm v srdci ruku v ruce s Jezinkami rozkulačil kapitalistu Pacholíčka. Prostě jej zrušil jako třídu. Převzal Pacholíčkovy výrobní prostředky, vyhlásil redukovanou rovnost, ale ne volnost a docela jistě ne bratrství. Protože jaký pak mu byl Pacholíček bratr?! Konečně si mohl ponechat nadhodnotu, a to jak svoji, tak Pacholíčkovu i Jezinek. Do té doby nevídanými zásahy reorganizoval výrobu a časem by jistě obrátil nejen toky řek, ale i rotaci zeměkoule, kdyby to nezačalo v ekonomicko-společenském soustrojí skřípat. Zpočátku jemně a nenápadně, ale časem hlasitěji a hlasitěji. Smolíček velkoryse ignoroval varovné signály, ale když výroba začala požírat nejen suroviny, energii a pracovní sílu, ale i produkty sebe samé, poznal, že je v koncích. Nakonec Smolíček zvážil všechna pro i proti a dospěl k názoru, že zcela zákonitě a dialekticky nastal okamžik negace negace a nabídl řídící funkci Pacholíčkovi. Ten, když se seznámil s výsledky Smolíčkova hospodaření, prý prohlásil:“Tak z tohohle jsem jelen!“ To je mi ale dobrá myšlenka, řekl si Smolíček a rychle vydal stručné komuniké: „Po letech direktivně administrativního řízení nařizuji s okamžitou platností přejít na nejnovější a nejprogresivnější systém podle vzorové a experimentální smíšené společnosti Smolíček a Jelen. Nejde o výprodej revolučních výdobytků, ale o historickou nutnost a vědecky doloženou syntézu příčin a následků.“
„A jak to bylo dál, babičko?“ „Inu, jak by bylo. Přešli nejprve na smíšený hospodářský systém, pak zorganizovali trh a provedli politické reformy. A jestli neumřeli, tak tam Smolíček, Pacholíček-Jelen i Jezinky žijí spokojeně dodnes.“ „A babičko, kde se vzaly ty zlaté parohy?“ „To byla, děti, jen epizoda z jinak slavné a heroické cesty od jedné ekonomicko-společenské formace k té samé. A už dobrou noc!“