Bylo nebylo jedno království a v tom království vládl král Populus Bipopulissimus. Měl tři dcery, které se jmenovaly Minulost, Přítomnost a Budoucnost. Byly vám to hašteřilky-repetilky, od ráno do noci se jen handrkovaly, hádaly a svářely. Strnulá a toporná Minulost záviděla rokokově naparáděné Budoucnosti, zatímco šmudlinka Přítomnost se snažila získat za spojence tu nebo onu, což dopadlo tak, že ji zradily obě. Králi Populu Bipopulissimovi z toho věčného dohadování šla hlava kolem. Tu ho naštvala Minulost, tam ho popíchla Přítomnost a Budoucnost, ta se mu vysmívala z růžového sadu.
„Hrom do těch holek“, láteřil král a vztekal se na celé království. A celé království mělo švandu z monarchy, který si neuměl udělat pořádek ani doma. Podle toho také vypadala jeho monarchie, i když nebyla o nic lepší než lecjaká republika, ba ani o nic horší než leckterý protektorát. Záleželo na tom, zda ji občan posuzoval z místní šatlavy, nebo z hotelu Ritz-Pitz na náměstí.
Jednou, to když se dcerky zase producírovaly a poddaný lid z toho měl ukrutánskou psinu, král vztekle zadupal a zvolal:“Ať je tu něco, co vás konečně spořádá!“ V tom se zatmělo, strhla se vichřice a nad městem přeletěla hrůzostrašná saň, saň Byrokracie! „Ale takhle já to nemyslel“, zkoušel se z ošemetné situace vykroutit král Populus Bipopulissimus. „Myslel, nemyslel“, zařvala saň, „ode dneška tu rozhoduji já a co řeknu, to platí. Usadím se v centrálním hvozdu a tam budu úřadovat. Pro začátek vyhlašuji výjimečný stav!“
A bylo ouvej po celém království. Saň se uhnízdila v kamenné sluji, kam si nechala zavést potrubní poštu a telefon. Opevnila se šikem stolů, za nimiž seděli referenti, sekretáři, a tajemníci až po ty nejtajemnější. A nad nimi železná opona utkaná z úředních hodin s nápisem „Národ sobě!“ Co dodat? Saň žrala lidi den po dni, rok za rokem, že nebylo v celém království téměř nikoho neožraného nebo nedožraného, kdo by si pamatoval, jak to vypadalo dříve.
Letitý Populus Bipopulissimus bloudil chodbami paláce a trávil čas v samomluvách. Dcerky se už ani nehádaly, ani nepraly. Netečně zíraly do prostoru, mouchy, snězte si nás, a nebylo mezi nimi valného rozdílu.
Na samém kraji království u břehu potoka pod vysokou vrbou stála prostá, dřevěná , jako klícka čisťounká chaloupka. Bydlela v ní chudá vdova se synem Honzou. Nebo Vencou? Nebo Jirkou? Už sám nevím. Většinou mu říkala „kluku“. Kluku ušatej, kluku drzej! Ty můj kloučku, prostě jak to situace vyžadovala. Kluk byl čiperný a chytrý, naučil se brzy číst, psát a počítat, a když mu už ani stará máma nemohla pomoci s parciálními rovnicemi a analytickou geometrií, poznal, že je čas jít do světa! Šel a šel, a když dostal hlad, posadil se na mez, vyndal buchtu a začal jíst. Kde se vzal, tu se vzal, stojí u něj dědeček.
„Mladý člověče, nedal bys mi kousek?“ „Ale jen si vezměte, dědečku“, nabídl mu kluk, protože nebyl ani skrblík, ani lakomec. Seděli, jedli a povídali si. O životě a vůbec. Chvílemi se přeli, chvílemi se i hádali, ale kupodivu tuze dobře si rozuměli. Nakonec dědeček řekl:“ Víš, když chceš prosadit něco nového, musíš se tvářit jako, …no, jako pitomec! Jen tak ti to projde. A jestli chceš, pomohu ti stát se králem, i když nevím, zdali je to odměna.“ A prozradil klukovi, že král Populus Bipopulissimus konečně vyhlásil, že kdo jej zbaví sani Byrokracie, dostane ruku princezny a půl království. A pošeptal klukovi do ucha, jak na tu zlou saň vyzrát. A jak se zjevil, tak zmizel.
Do královského paláce se zatím sjížděly všelijaké existence. Kluk se tam potkal se škrtiči pokroku, matadory teorie i praxe, ba i zabijáky reforem na druhou. Chřestili zbraněmi, řinčeli a duněli, až z nich hrůza čišela. Sveřepě svírali programy a prohlášení, jimiž hodlali bestii umlátit.
„Tak ty chceš zničit Byrokracii?“ zeptal s král Populus Bipopulissimus kluka, když jej konečně přijal k audienci. „Bajaja“, řekl kluk a přikývl. „A jak to chceš provést?“ vyzvídal král. „Bajaja, bajaja, bajaja“, odpověděl mu kluk. „No, to je ostatně tvůj problém“, usoudil král. „Podmínky znáš; dělej, co umíš!“ řekl na odchodu. „Ale je tě škoda, mohli jsme si krásně popovídat.“ „Bajaja“, odpověděl kluk a vyrazil k centrálnímu hvozdu.
„Jméno!“ zaútočila Byrokracie z reproduktoru nad jeskyní. „Bajaja!“ odpověděl kluk. „Příjmení!“ „Bajaja!“ Datum narození!“ „Bajaja!“ A tak to pokračovalo kolonku za kolonkou, rubriku za rubrikou. „Co jste dělal před … po … a nyní?“ „Bajaja!“ „Řády a vyznamenání?“ „Bajaja!“ „Veřejné funkce?“ „Bajaja! Bajaja!Bajaja!“
Před jeskyní se rozhostilo ticho. Byrokracie zpracovávala údaje. Analyzovala dotazníky formálně, obsahově i strukturálně. Bajaja! Zas a znova bajaja-ajajab-jabaja! Bylo to k nesežrání! Vám se to řekne, víc hlav, víc rozumu! Saní hlavy se proplétaly, kombinovaly, nahrazovaly, reorganizovaly. Bajaja! Dusilo to. Rdousilo to. Saň lapala po dechu.
Kluk seděl před jeskyní a četl si. O úloze osobnosti v dějinách. Najednou z jeskyně zazněl strašlivý řev. Pak se rozrazila vrata a z nich vyrazilo hejno referentů, sekretářů a tajemníků. Běželi jako o život a jim v patách rozzuřená, leč bezmocná Byrokracie. „Vyhrál jsi, Bajajo!“ zařvaly její hlavy a kanula z nich razítková barva. „Ale neraduj se! Já se vrátím, já jsem totiž nesmrtelná“, zavyly ještě unisono hlavy. Pak saň vzlétla a zmizela za obzorem.
„Tož bajaja“, řekl kluk a šel si pro slíbenou odměnu. Populus Bipopulissimus ho už vyhlížel, protože drby jsou rychlejší než nohy. „Tak kterou z dcer si vybereš, Bajajo?“ ptal se král. „Dejte mi tu prostřední a já vám slibuji, že o ni budu dobře pečovat“, odpověděl mu kluk. A byla slavná svatba.
Kluk, teď už Bajaja I., vládl spravedlivě ku prospěchu lidu i sebe sama. Vládl tak, že jeho monarchie se dala srovnat s leckterou republikou. Vždycky když o něco důležitého šlo, tvářil se jako bloud, říkal „bajaja“ … a dělal dobrou politiku. Pověst o králi Bajajovi I. se roznesla po světě a mnozí to zkusili dělat po něm. Jenže zůstali v půli cesty. Dobrou noc!