Dr. Hlemýžď je dlouholetým spolupracovníkem a přispěvatelem Kukátka, který chvíli stál, chvíli i seděl u jeho zrodu. Svým zvláštním, vědou poznamenaným způsobem, komentoval společenské dění od poloviny 80. let minulého století. Tahle éra si později mezi historiky a sociology vysloužila název „Velký opruz“. Hlemýžďovy komentáře působily jako zásyp na zanícené hýždě a čtenáři tvrdili, že jim dělají dobře. Listopadová pendrekiáda odstartovala zásadní změny a redakce Kukátka netušila, proč se dr. Hlemýžď odmlčel. Teď už je to jasné.
Kukátko: „Těší nás, pane doktore, že po téměř čtvrtstoletí odmlky jste opět připraven s Kukátkem rozmlouvat. Co jste celou tu dobu dělal?“
Dr. Hlemýžď: „Téměř dvacet let jsem pobýval u Křováků na okraji pouště Kalahari, kde jsem plnil vědecký úkol, na nějž jsem získal grant z Evropské unie.“
Kukátko: „To je velmi zajímavé. Jak se ten grant jmenoval a jak jste k němu přišel?“
Dr. Hlemýžď: „Grant se jmenoval „Ústavní systém v kmenovém společenství“ a získal jsem jej ve výběrovém řízení po té, co byl na počátku 90. let zrušen náš Institut neaplikovatelné antropologie.“
Kukátko: „Mohl byste nám o tom říci více?“
Dr. Hlemýžď: „S radostí. Jistě si ještě pamatujete na nadšení, které zavládlo po pádu komunismu, a které provázelo společnost při vratkých krůčcích k nastolení občanské společnosti a demokracie. I nám v našem vědeckém zařízení chvíli trvalo, než jsme se rozkoukali a zorientovali v nové situaci. Rozhodli jsme se přispět svým dílem a vydali jsme vcelku obsáhlý sborník s názvem „Morálka privatizace nebo privatizace morálky?“ Já sám jsem zpracoval kapitolu, která se jmenovala „Mohou i vyprané peníze smrdět?“, v níž jsem se věnoval hygienickému problému špinavých peněz. Přiznám se, že jsme netušili, jak razantní bude mít naše studie odezvu.“
Kukátko: „Pokračujte, pane doktore, naše čtenáře to jistě bude zajímat.“
Dr. Hlemýžď: „Nečekaně ostře vystoupil pan premiér, který v kriticky polemickém článku „Komu smrdí peníze?“ argumentoval, že peníze smrdí těm, kteří je nemají, a tudíž logicky o tom nemají co mluvit. Dalo by se dovodit, že peníze tedy nepáchnou těm, kteří je mají, byť by byly i trošku ušpiněné, na což jsem ve své studii poukazoval. Vzápětí vyšel článek tiskového mluvčího s titulkem „Hlemýžďovi smrdí nejen peníze, ale i z huby!“, který debatu postavil do osobní roviny.“
Kukátko: „Podepsala se tahle diskuze na fungování Vaší vědecké instituce?“
Dr. Hlemýžď: „Ba právě. Z předchozího režimu jsme byli zvyklí docházet čas od času na oddělení pro vědu a výzkum ústředního výboru strany, kde jsme vysvětlovali, co jsme tím mysleli, když jsme něco napsali a publikovali. Tahle procedura odpadla, protože nebylo zřejmé, kam jít a komu co vysvětlovat. Nicméně veřejná polemika a drtivý odsudek naší práce z oficielních míst přiměl zřizovatele, aby zaměřil svou pozornost na Institut neaplikovatelné antropologie.“
Kukátko: „Jaké to mělo pokračování?“
Dr. Hlemýžď: „První, co nám vytkli, bylo, že se výsledky našeho vědeckého výzkumu nedají použít. Kategoricky odmítli vzít v úvahu, že tato premisa je v zakládací preambuli naší instituce a že více než půlstoletí jsme ji bez výjimky dodržovali! Dále nám vytkli, že pořád do něčeho šťouráme a hledáme něco, co evidentně nikdo nepotřebuje. Naráželi tím na sborník „Může existovat občanská společnost bez občanských ctností?“, jímž jsme si také hodně pohoršili. Pak už bylo jen otázkou času, kdy padne rozhodnutí o zrušení institutu.“
Kukátko: „Kdy k němu došlo?“
Dr. Hlemýžď: „Stalo se tak výnosem zřizovatele v roce 1994. Analyzoval jsem tento dokument a zjistil jsem, že nejčetnější a opakující se slova jsou zejména: Neužitečný, nepoužitelný, provokativní, resp. provokující, moralizující, bludný, slepý a hluchý k potřebám společnosti. O zřejmě vypjatém emocionálním vztahu zpracovatele k institutu byl i výraz „úplně na hovno ve všech ohledech“. Tak jsem poprvé v životě přišel o zaměstnání, které mi ve skutečnosti bylo celoživotním koníčkem i posláním.
Kukátko: „Jak jste se dostal do Afriky?“
Dr. Hlemýžď: „Jak jsem řekl, přihlásil jsem se na výše uvedený grant a byl pozván do Bruselu na výběrové řízení. Toho se účastnil ještě jeden uchazeč, v Bruselu usazený Křovák. Na otázku: „Proč se hlásíte o tento grant a jakou zvolíte metodologii?“ odpověděl: „Ma tsa tsa, ma umba omba!“ což ve volném překladu znamená: „Je mi tady zima, chci domů!“ Byl upřímně překvapený, když se dozvěděl, že nebyl vybrán.“
Kukátko: „Vy jste tedy odjel do Afriky a bezmála dvacet let zkoumal ústavní systém Křováků. Co Vám na tom tak dlouho trvalo?“
Dr. Hlemýžď: „Samozřejmě nějakou dobu trvá aklimatizace, poměrně značný čas trvá, než si získáte důvěru Křováků, aby se s vámi začali otevřeně bavit o věci tak intimní, jako je politika. Zhruba polovinu zbývající doby jsem věnoval zkoumání, zda Křováci vytvořili politický systém a druhou polovinu myšlenkovému proniknutí a vyrovnání se s faktem, že spokojeně žijí bez něj.“
Kukátko: „Jak byste charakterizoval životní postoj těchto primitivů?“
Dr. Hlemýžď: „Výsledek mého mnohaletého bádání bych shrnul do výroku, že Křováci spontánně dělají to, co je potřeba nebo to, z čeho mají radost. Srovnáme-li naši civilizaci s Křováky, je zřejmé, jak daleko jsme se od nich vzdálili.
Kukátko: „Jak proběhla, pane doktore, Vaše aklimatizace v Čechách a zda jste zpozoroval a zaznamenal nějaký výrazný pokrok ve vývoji naší společnosti?“
Dr. Hlemýžď: „Zpočátku jsem měl chuť říci: „Ma tsa tsa, ma umba omba!“, ale pak jsem si koupil nějaké oblečení a už to bylo lepší. Nicméně nesmírně mně překvapil inovativní přístup k aplikaci ústavního pořádku, jímž se mnohem lépe vyšlo vstříc požadavkům lidí.
Kukátko: Co máte konkrétně na mysli?“
Dr. Hlemýžď: Z pohledu naplnění ústavy mně ohromil institut, který bych nazval tzv. dvojí zastupitelností. Je s podivem, že si téhle grandiózní kombinace zatím nevšiml žádný teoretik ústavního práva a čekalo to až na mně, až se vrátím od Křováků.
Kukátko: „Můžete, prosím, upřesnit, co Vás tak zaujalo?“
Dr. Hlemýžď: „Zaujalo mne ono „zlidštění“ výkonu voleného zástupce tím, že svoji agendu nebo její část převede na jiného člověka. Prostě v rovných, přímých a tajných volbách zvolený ústavní činitel dovolí svého zástupce, člověka z lidu, který má k lidem blízko, protože je to např. tenisový trenér nebo hostinský. Ten nejlépe ví, které pozemky se mají prodat, kde se má co postavit, která firma je pro takovou práci ideální. Takový člověk se vyzná ve finančních záležitostech a je při tom dostatečně velkorysý při nakládání s městskými či státními prostředky. Jedním slovem, sejme tu dennodenní dřinu z beder ústavního činitele, který se tak může plně věnovat výkonu své funkce.“
Kukátko:“ Nevykládáte si ten vztah nějak divně?“
Dr. Hlemýžď: „Vůbec ne. Povšimněte si vzniku trojúhelníku volič – zvolenec – dovolenec, který v rámci zjednodušení operativní agendy, tj. výkonu státní správy, lze převést na přímý, dvoustranný vztah volič – dovolenec. Není divu, že v takovém vztahu, založeném na moderní „win-win“ strategii běží agenda plynule.“
Kukátko: „Máte, pane doktore, pravdu, že si takových vztahů nevšiml odborník na ústavní právo, ale svým způsobem zaujaly orgány činné v trestním řízení. Co si o tom myslíte?“
Dr. Hlemýžď: „Nezávidím soudcům, kteří se budou muset vyrovnat s tou horou dobré vůle a snahy pracovat pro lidi, ať to stojí, co to stojí. Svým způsobem máme štěstí, že žijeme v pohádkové době, kdy se vyvoleným lidem občas stává, že když jim policie otevře tresor, tak tam najde cihly zlata a všichni dohromady si lámou hlavu, kde se to tam vzalo, resp. kdo to přičaroval. Tohle jsem u Křováků nezažil.
Kukátko: „Čím se, pane doktore, budete nyní zabývat? Máte nějaké nabídky k vědeckému výzkumu?“
Dr. Hlemýžď: „Ano, mám. Všelidový chural mongolských zástupců pověřil ministerstvo kultury, aby zpracovalo obsáhlý dokument s pracovním názvem „Čingischán – objevitel myšlenky schengenského prostoru“. Dostalo se mi cti být vedoucím tohoto mimořádně progresivního projektu, který může posunout naše uvažování hodně kupředu. Příkladem může být úvaha o volném pohybu osob a zboží, kterou Čingischán naplnil volným pohybem mongolských vojáků do Evropy a volným pohybem slovanských otroků do Asie, přičemž jako vedlejší produkt došlo k sjednocení území. Trochu ještě klopýtáme v terminologii, jako je např. sjednocení vylidněním nebo vyvražděním, ale věřím, že to dotáhneme do úspěšného konce.“
Kukátko: „Přejeme Vám hodně vědeckých úspěchů a těšíme se na další rozhovor.“
Zaznamenal R. Wagner