Všude se psalo o míru, konaly se konference a pořádala se četná setkání politiků znepřátelených táborů. Celému tomu mumraji se v tisku říkalo „uvolňování mezinárodního napětí“ a při tom jsme spolu s dalšími dřevorubci odlesňovali desítky hektarů lesa na Hřebenech, aby zde v rychlosti a utajení vyrostla raketová základna pro mírové sovětské taktické jaderné střely SS-20. Ačkoli jsem končil studium historie, nešlo mi na rozum, že nejbližší cesta k míru vede skrze prošpikování Evropy nukleárními střelami.
Aniž bychom o tom věděli, naše bytí klouzalo po ostří břitvy a snad jen Bůh způsobil, že se nějaký osmdesátiletý magor ve výjimečné pozici nerozhodl zmáčknout knoflík a poslat celý svět do vzduchu. K obraně míru a socialismu sloužila i školení civilní ochrany; to aby národ věděl, co dělat, kdyby … .
Ve Svinařích pořádala na počátku 80.let jedno takové školení místní organizace hasičů, jediná aktivní složka Národní fronty. Když do hostince, kde se přednáška měla konat, dorazil školitel, tázali se jej hasiči, jak je ta jeho přednáška dlouhá. Prý dvě hodiny i s barevnými diapozitivy. To je moc, usoudili místní hasiči. Tak hodinu bez diapozitivů, sdělil jim soudruh. Také moc dlouhé, kroutili se. Tak víte, co, řekl školitel, uděláme to za pět minut. Výborně, zajásali. Soudruh počkal, až všem přítomným přinesli pivo, pak nechal zhasnout v sále a na stěnu promítl snímek rakety. „Dobrý večer, soudruzi a soudružky“, oslovil přítomné. „Tohle, co vidíte, je taktická střela s jadernou hlavicí typu Pershing, v současnosti ve výzbroji americké armády v Německé spolkové republice. Až tuhle střelu uvidíte letět, tak se dobře dívejte, protože je to poslední, co na tomhle světě uvidíte. Děkuji vám za pozornost a dostanu dvě stě korun“, ukončil soudruh školitel přednášku k velké radosti a spokojenosti publika.
Dělali jsme si z té hrůzy legraci, jako třeba výtvarník Gustav Francl, který v roce 1983 rozeslal péefky, jimž vévodila dvě obrovská ňadra: Levé s nápisem „SS-20“, pravé s nápisem „Pershing“! Opravdu pro štěstí.
Tahle atmosféra a atributy zahnívajícího socialismu, tedy lenost, hloupost a závist, mě zřejmě přiměly k tomu, abych se pokusil demonstrovat naši situaci rozporem, o němž nikdo nemohl říci, že by nebyl smrtelně antagonistický. Bavilo mě hrát si s těmi otřelými klišé, dávat jim jiný smysl a stavět je do jiného prostoru.
Dnes, když po sobě čtu tento pokus o divadelní hru, obestírá mě hrůza, že takhle někdo někdy nejen mluvil, ale i myslel. Trošku mě mrazí i proto, že si uvědomuji, jak málo jsme přibrzdili na cestě lidstva od počátku na věčnost … .
Nicméně proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá, zdraví dá … .
Dobřichovice, červenec 2011
Konec dovolené
(Tma, skřípot jízdního kola, pak svist a rána. Opona jde nahoru. Na zemi sedí A a D.)
D: Hrom do vás, chlape, jak to lítáte?
A: Já už dávno nelítám.
D: No, právě. Na jakém krámu jste to jel?
A: Já jel na kole.
D: Ach, bože (odplivne si), jak já tohle zodpovím?
A: Co jako?
D: No, tenhle karambol. Vždyť já letěl na myšlence! (zasténá) Na vypůjčené myšlence!
A: ???
D: Nebyla moje, byla cizí. Nepojištěná, nepřednesená, neodsouhlasená. To bude peklo!
A: Jestli někam pospícháte, vezměte si moje kolo. Já stejně radši chodím pěšky. Co se vleče, neuteče. D: (prohlíží si pozorně A) Jak se tak na vás koukám, nejste náhodou … Vy patříte …(ukáže nahoru).
A: Ano, a vy … (ukáže dolů).
D: Správně. (Najednou se zarazí) No, to bude průšvih!
A: Copak zase?
D: Nemluvte na mě, ano! Já s vámi nesmím jednat. A když, tak jenom před svědky.
A: A proč pak to?
D: Kvůli indoktrinaci. Vy nemáte předpisy na styk s cizákem?
A: Můžete být bez obav. Indoktrinaci nám zatím nenašli. A co se týče předpisů, těch máme hromadu, ale (šeptá) my na ně kašleme.
D: (klidněji) Nemáme, nemáme, ale vědí to ti nahoře? To bude malér. A hlášení a kopie k tomu a jak dlouho a vůbec … .
A: Poslyšte, kolego, já s vámi také nemá komunikovat, ale dívejte se na to takhle: Kde není žalobce, není ani soudce, že?
D: (zamyslí se) Jestli vám dobře rozumím (váhá), my dva jsme se nikdy neviděli. Bravo. Ale co ta myšlenka?
A: Byla tak důležitá? Chyťte si novou. Dnes éter myšlenkami jen hučí.
D: To není tak jednoduché. Já už ji mám zapsanou v tachografu. A tachograf je na podniku, abychom to jako … . No, nějak to sfouknu s tou zatracenou myšlenkou supersklerózní. Mám nějaké známé na dopravním, něco to spraví. Hlavně nepřijít o papíry. A aby nebyl průšvih!
A: A proč by byl, kolego? Jsme tu jen my dva, havarovaní, a jinak nikdo. Kdo by nás dva udal? (volá) Haló, haló, je tu někdo? Nikdo, pane, nikdo. (zamyslí se) To je skoro vzácnost, kousek prostoru bez udavačů.
D: Ba, ba, to je vzácnost. A kde to vůbec jsme?
A: Zdá se mi, že kdesi na Zemi.
D: Tak to je velká vzácnost.
A: Za to je tu krásně, že? Bory šumí po skalinách …
D: … voda hučí po lučinách …
A: … je to vzácnost, že si nás zatím nikdo nevšiml.
D: Právě. Každá pohádka má svůj konec, budeme se muset rozloučit. My se na vás, vy se na nás nepamatujete, nikdo jsme se neviděli, neslyšeli, necítili, náviděli a kdyby …
A: Proč tak zhurta?
D: … a kdyby to prasklo, tak vydáme stručné komuniké o tom, že jsme setrvali v krátkém rozhovoru, plném vzájemného neporozumění a …
A: … a diskutovali řadu otázek, nezajímajících obě strany. Nás to také učí. Vlk se nažere a koza zůstane netknutá.
D: Dejme tomu, že celá a … Co jsem to vlastně ještě chtěl? Ano, odejít. Takže (natáhne pravici)
A: Víte, kolego, když máme tyhle úvodní ceremonie za sebou, tak bychom se mohli na chvilku posadit, pojíst, popít, pohovořit, po… .
D: (skočí mu do řeči) …jen abyste se nepo… (zakucká se), neponořil příliš hluboko do svých představ o budoucnosti nás dvou a vůbec.
A: Toho jsem dalek. Budoucnost je lidská fikce. Pro nás existuje pouze věčnost.
D: To jste řekl krásně. Hned je vidět, že máte rozhled. Vy, kolego, dovolte, abych vám složil kompliment, ze sebe inteligenci přímo vyzařujete!
A: Nepřehánějte, kolego!
D: Ano, věřte mi. Takhle kolem hlavy, takový jas.
A: (ohlédne se) Ale jděte, to patří k uniformě. Inteligence vždycky patří k uniformě.
D: Také jsem si všiml. Jsou případy, že někdy je inteligence dokonce doprovázena uniformou, že?
A: Ano, každé strany jednou.
D: Styk se vzdělancem, věřte mi, kolego, byť z opačného pólu, to je balzám na mé nitro, rozbolavělé světem lidí. A propos, jaké vy máte vzdělání?
A: (hrdě) Základní! A doplňkové kurzy: Ochranné, záchytné, vyváděcí, dohlížecí, usměrňovací, přesvědčovací a donucovací a …
D: Pak mi ovšem řekněte, proč anděl s takovýmhle rozhledem nestuduje večerní univerzitu?
A: (zarazí se) Mám vám to říci? Z kádrových důvodů, he!
D: Z kádrových důvodů?
A: Ano přesně tak. Bože na nebi, jaký já byl skvělý anděl. Jak já dovedl řvát, až se nebe třáslo, duše se klepaly a běda té, která neudržovala pořádek a nebeskou disciplinu! Takovou jsem hnal na kárné řízení a marš! mrcho, do očistce, když ti nebe nebylo dost dobré!
D: Asi jste tu horlivost přeháněl.
A: Přeháněl, přeháněl, až přehnal. Tak mne suspendovali, křídla mi přistřihli a trmácej se, holoubku, na zemi mezi lidmi! Dali mně do provozu! Mně, který se mohl stát když už ne zrovna, tak nejmíň … .
D: Takže vy jste momentálně anděl strážný?
A: Ano, je to tak. A komu se to nelíbí, toho si podám a … vysvětlím mu, že vzdělání není všechno.
D: A tenhle přístup k lidem se vám tam nahoře toleruje?
A: Na tom přeci všechno stojí!
D: Jak krutě, leč pravdivě jste do sebe řízl. Velmi zajímavé, jak jste se načal. Dovolíte, abych si o této přímo autopsychochirurgii udělal několik poznámek?
A: S Pánem Bohem, nám už vlastně nic jiného nezbývá. Poučeni chybami minulosti vyrábíme omyly dneška, abychom se klopotně dopracovali průšvihů zítřka. Ale jak jsem předeslal, my jsme tu na věčnost.
D: V tomhle výroku je právě zárodek vaší nebeské pýchy, která tak často předchází pád. Podívejte se, my máme o nebi své informace. Máme dost přesně zjištěno, že nebe je na dně.
A: Ale, ale. A kdopak vás takhle ošklivě informoval? Nebe, kolego, to je progresivní forma neskutečnosti a bude trvat setsakramentsky dlouho, než se historicky přežije.
D: Jak dlouho, smím se zeptat?
A: Jak jsem řekl: Pouhou věčnost!
D: Takže vy jste si tu věčnost, historicky oprávněnou, dali na prapor a nad vrata a v tichosti (zdůrazní) hnijete a parazitujete na peklu!
A: No, dovolte, parazitujeme, to je trochu silný výraz pro vývoj naší staticky pevné a kompaktní formace.
D: No, právě, teď jste trefil hřebíček na hlavičku. Kompaktní, stabilní, monolitní, jednotná, nerozborná formace, která se pevně zachytila hesla „Věčnost“! Kam se vám ztratil pohyb, aktivita, dočasnost?
A: Nechci se uchylovat ke slovíčkaření, ale někdy je dočasnost totéž jako věčnost.
D: Jak se to pozná?
A: To musíte zažít.
D: Podívejte se, já vám prostě chci naznačit, že ta vaše věčnost a věčná blaženost je neférový program. A ptáte se proč? Protože se nedá ověřit!
A: Hovořte dál, tohle mně začíná zajímat.
D: Podívejte se na to z našeho zorného úhlu. Co může nabídnout peklo? Muka. Ale to už lidé znají, to už si leckdy prožili na zemi, tak chtějí změnu. A také ji mají, protože přicházíte vy a rozhazujete letáčky: Občane, chovej se slušně a přijdeš do nebe! Co si taková duše prostá má myslet? Co je psáno, to je dáno. Chová se slušně a přijde do nebe! Peklo utře hubu!
A: Já si myslím, že to příliš dramatizujete. Nebudete mi věřit, ale věčná blaženost se jako program přežívá. A není to zdaleka věc ověřitelnosti, ale věc principu. Já se poněkud vymknu nebeské doktríně, když řeknu, že nebe se stalo nezajímavým. Ale zaplať Pán Bůh, jakožto věčná struktura potrvá a bude trvat, krizové jevy sem, krizové jevy tam.
D: Podle čeho soudíte, že nebe netáhne?
A: Podle materiálu, se kterým pracujeme. Ach, kde jsou ti první spravedliví, kteří stáli před nebeskou branou a mačkali v hrsti čepici v nejistotě, zda budou vpuštěni. Kdeže jsou ty časy! Dnes nám před nebeskou bránu přicházejí procesí, průvody, manifestace a demonstrace spravedlivých s transparenty a hesly: „Do nebeské báně na věčné časy a nikdy jinak!“
D: No, ano. To jsou plody vaší výchovy k velikášství a neomezené omezenosti.
A: Stala se chyba, kolego. Lidstvo si moc fouká. Však už Bůh vede ve své trojjedinosti rozhovory sám se sebou o tom, co bude dál. Mám tušení, že zase brzy začne pršet.
D: Takhle končí každý nepovedený experiment. Reakce se nezdařila, zkumavka se vypláchne a basta fidli. Nebo …
A: … nebo to také bouchne, když se nedává pozor.
D: Což vyjde nastejno! Zavolejte brontosaury, začneme znova!
A: Jo, kdyby to takhle šlo zařídit, to by bylo hej. Tak vidíte, že vaše nářky jsou celkem neopodstatněné. Vždyť vy si koneckonců nemůžete na materiál stěžovat.
D: Částečně vám musím dát za pravdu. Peklo je panoptikum prvotřídních výlupků. Za to taky můžete vy. Protože spravedlnost a konání dobra, to je tuze ošemetná věc. Peklo je vám za tuhle skulinu v neprůstřelnosti takzvaných spravedlivých velice vděčno. Protože ona je zde též kategorie míry a tu měrku držíme v ruce my. Vlastně vám ty spravedlivé cedíme.
A: Ale, ale, to jsou mi věci. Tak vy nám cedíte spravedlivé?!
D: No, jistě. Protože v naší moci je umožnit jim dělat dobro. Jenže co je dobro? Jakýsi neurčitý, vágní pocit, jenž nasazením vhodných pák lze snadno zesílit na slast. A když je navykneme na tenhle intenzivní prožitek, pak už je máme v hrsti. Už to není dobro obecně, ale mé dobro, má slast. A lidská dobra se s rachotem srážejí a vyvíjí se zlo. Čím větší touha po jejich dobrech lidi žene, tím koncentrovanější zlo vzniká. Na dobro nemáme tarif, ale zlo vyfakturujeme beze zbytku. Jak vidíte, peklo má též své historicko-etické oprávnění.
A: O tom snad nikdo nepochyboval, jen jsem se pozastavil nad tím, že vy nám kádrujete duše.
D: Víte, to je taková vžitá představa, že lidé odcházejí z nebe do pekla. Ve skutečnosti je to přesně opačně. A věřte mi, my se rádi zbavíme těch vašich dobráků. Jeden solidní hříšník za deset spravedlivých. Však jsem jich viděl na tranzitu spousty. Strkají před sebou pancéřovou kasu zachovalosti a přitom jsou to vlastně jen ti, kteří se na zemi k ničemu nenachomýtli. Takoví ti, mouchy, snězte si mně! Nehřešili. Neuměli, nemohli, nezvládli by to. Co jsme se jich naponoukali, nasváděli, nic! Inu, spravedliví! Blahoslavení chudí duchem! Huš, huš, do nebe! Otravujte se tam, jako jste se otravovali na zemi. Peklo vás nechce, peklo vámi pohrdá!
A: Neřvěte na ty lidi! Oni za to nemohou, oni se tak narodili. Jsou spravedliví a dobří, to snad není hanba v dnešní době? Nebo byste chtěl mít svět plný tunerů jen proto, aby se peklo mohlo kapsovat?
D:To ne, já jen chci naznačit …
A: (skočí mu do řeči) … vy jen chcete naznačit, že všechen neschopný lidský materiál se tumluje v nebi. To je sprostá pomluva. Věřte mi, že někteří naši spravedliví si nezadají s těmi nejkvalifikovanějšími lotry. Prahli po tom, aby svět byl lepší a spravedlivější, jenže jim v tom kdekdo a kdeco překáželo. A oni ty překážky překonávali tak, že je buď postavili ke zdi, nebo se k nim otočili zády a měli za to, že už je překonali. Inu, nevědomost a dobrá vůle hříchu nečiní a …
D: … kdo jsi bez viny, hoď po mě kamenem, jak řekl ten váš demagog.
A: A proto nepodceňujte spravedlivých, neboť je známo z lidských činů, že v zápase o spravedlnost se dobří dopouštějí stejných zločinů jako zločinci s hanebnými úmysly.
D: Takže ve skutečnosti bychom měli zatopit pod dobráky a foukat na bebíčka lumpům.
A: Což se v mnoha případech bezpochyby dialekticky děje.
D: Ale to je přeci nespravedlivé!
A: A není to nakonec dobře?
D: Kolego, kolego, zdá se mi, že zacházíte příliš daleko. Tyhle řeči by vás mohly stát (naznačí křídla). V pekle můžete skoro všechno, jen jedno se nesmí v žádném případě: Pochybovat! Chyby se odpouštějí, pochyby smrdí defétismem. A to si my, kdo stojíme v první linii, nesmíme dovolit.
A: Závidím vám váš průzračný entusiasmus a nadšení, s nímž přistupujete k plnění denních povinnosti. Ale vás nikdo nenapadlo: K čemu tohle všechno? K čemu je peklo, nebe, lidé, svět kolem? Vás nikdy nenapadlo zapochybovat o důvodu téhle všivé existence od věčnosti k věčnosti?
D: Ne, ne, tisíckrát ne! Peklo je,kolego, přísně racionální struktura, kde není prostor pro nějaké kdyby a coby. Celý systém je optimálně řízen na základě přesných dat a informací. Vnést do tohoto soukolí sentiment či pochyby, to by byla sabotáž! Víte, my jsme také andělé, leč padlí andělé. Ale nemůžeme si dovolit být padlí na hlavu. Nad námi totiž visí hrozba, že za chvíli by byl ráj všude …
A: Au, au, au, …
D: Ano, ano, a co pak? Pak by peklo ztratilo raison d etre, právo na existenci. Ne, my nesmíme zklamat.
A: Ale, a jak to, že jste ještě pořád tady, místo abyste psal hlášení jedna plus pět, vy stoprocentní pekelníku? A co ta zdemolovaná a ztracená myšlenka, aha?
D: (zarazí se a znejistí) Inu, ono je třeba (koktá) přistupovat případ od případu. Nelze jen tak bagatelizovat a házet vinou kolem sebe, aby pak náhodou …
A: Takže vám je v pekle blaze?
D: (nadšeně) Ano, peklo. To je můj svět, má kniha otevřená, můj píseček, můj hrad; peklo to je můj ráj!
A: Škoda, že vás neslyší váš šéf. Takhle krásně může hovořit jen ten, kdo miluje svoje povolání nebo fanatik. Já, kolego, nebe nesnesu! Nemohu tam být mezi pitomými anděly, handrkujícím se dušemi, stařičkým Pánem Bohem, který dokonce zapomněl, co který den stvořil; Duchem svatým, který se pořád fláká nad vodami a ožralým archandělem Gabrielem. To jste už slyšel, jak se namazal a chtěl zatroubit k poslednímu soudu? Bůh ví (odmlčí se), Bůh sám ví hovno, jak to chodí v nebi, ale já vím, že v té smradlavé, zatuchlé, promodralé báni nehodlám utrácet svou věčnost. Mně je dobře na zemi, v lese, na louce, mezi lidmi, kteří jsou všiváci nad všiváky. Já kašlu na službu, protože v nebi je dost tajtrlíčků, kteří chtějí dělat kariéru a na zemi dost andělů strážných, kteří si svoje pohlídají. Mně je skvěle, když se mohu starat jen sám o sebe. Anděl strážný sebe sama, tím jsem a chci být na věky věků …
D: … amen. Kdyby byly v nebi volby, nebyl by to špatný slogan.
A: Kdyby byly v nebi volby, nebylo by nebe. Jak by mohlo být jiné nebe, nebo nenebe, že? Proto nejsou volby a je ráj.
D: Pravda, pravda. Přílišný demokratismus kazí. Já to viděl u nás. Dali jsme hříšníkům vybrat a málem byla revoluce.
A: Jaká revoluce?
D: Pekelná. Věříte, že oni, drzouni, měli neslýchanou odvahu nám vykládat, jak má peklo vypadat? A už začalo, kdyby oni stáli v čele, jak by peklo pěkně šlapalo a dejte nám peklo na třicet let a uvidíte, co vám z toho uděláme, atd.,atd. Ale ty konce! Tak jsme najeli znovu na direktivní řízení a je pokoj. Zhoubnou osobní iniciativou ať si hýří na zemi, v pekle vždycky platilo: Maul haltlen und weiter dienen!
A: A vy si myslíte, že tahle metoda je pokrok?
D: Každý společenský mechanismus se jednoho dne unaví, dostane do situace, kdy není jiná pomoc. Hezká slova jsou ta tam a hořké dny budování šťastných zítřků znějí pořadovým krokem. Tomu se nevyhnulo ani peklo v době elektroniky a robotizace.
A: Robotizace, říkáte? Co to je?
D: To je, jak bych vám to řekl, když vám přibude víc roboty.
A: Ale robota byla přeci zrušena, pracovní vztahy se uvolnily a …
D: V nebi možná, v pekle robota přetrvala, jen se tomu jinak říká. A teď ta robotizace! Rozuměj: robota s roboty! Roboty x-té degenerace! Degenerovaní roboti prohánějí progresivními metodami restaurované, inovované, prostě zmodernizované peklo, které sotva dechu popadá! Ach, kde jsou století páry a síry! To měl ještě našinec peklo pod kontrolou, ale teď se peklo řídí samočinně. A vy se ptáte, kam to spěje? Ani čert to neví!
A: No, tak už neplačte, tady vám nikdo neublíží. Já vás vykořisťovat nebudu. A kdybyste zapomněl na všechna ta hejblata, co vás nutí k poklusu, pak by nám tu bylo i ve dvou docela dobře.
D: Vy myslíte, že bych tu mohl zůstat?
A: Samozřejmě. Zabydlíme se tady a vyhlásíme tu pekelně rajský protektorát.
D: Ale to je dezerce!
A: Záleží na tom, jak to chcete jmenovat. Já například si myslím, že každý z nás je samostatný, od jednotky odloučený oddíl, který provádí průzkum v prostředí.
D: S tím bych souhlasil, ale co ten kamaráčoft mezi námi?
A: To se dá lehce vysvětlit tím, že jsme zajatci jeden druhého. Díky ztrátě komunikačních prostředků jsme trosečníci. A pokud nás nějaký zatrolený čmuchal nevyloví, tak se odsud nehneme. Platí?
D: (nadšeně) Platí! Ať žije náš pekelně rajský protektorát! A vztyčíme vlajku, na které bude namalovaná veliká… (naznačí zadnici)
A: … na znamení toho, kam nám mohou všichni vlézt!
D: A odsouhlasíme si hymnu. Třeba tuhle:
Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá, zdraví dá, když nám Pán Bůh zdraví dá, ….
(A a D zpívají se sborem, opona)
(D sedí a čte si knížku, A se líně povaluje a listuje v erotickém časopisu. Z dálky zní melodie „Buď se mnou, lásko sladká“ z filmu V pravé poledne)
A: Co to čtete?
D: Co to čtete, princi? Slova, slova, slova.
A: To vím, že slova, ale co je v nich?
D: Drama, příteli. Tohle je Hamlet a napsal to před lety William Shakespeare. A pořád je to bestseller.
A: A to jako proč?
D: Protože se tam nakonec všichni vyvraždí a čtenář je rád, že je naživu ve fotelu.
A: A to ten, jak se jmenoval …
D: Shakespeare.
A: …, jo, psal o tom vraždění proto, že se mu to líbilo, nebo že za to něco dostal?
D: Něco snad dostal, ale to vraždění se mu vůbec nelíbilo. Psal to proto, aby se už lidi nevraždili.
A: Jenže oni to berou zřejmě jako hru, ne jako recept na něco a proti. Víte, já znám jediný recept, jak zabránit lidem, aby se vraždili.
D: A to?
A: Nechat je všechny rychle umřít!
D: To je báječný recept; pak máte svět bez komplikací. Že na to ještě nikdo nepřišel?
A: Vidíte, ani ten Shakespeare, a jaký to byl chytrák! Hele, hele, támhle je ženská!
D: No, jo, … mladá a pěkná.
A: Co to dělá?
D: Zdá se mi, že kosí.
A: A jaké má ty, přednosti …
D: … to se dozvíme, až s ní pohovoříme. Hola, slečno, tady … (mává).
(S vyjde na scénu)
S: Dobrý den, co je to tu za spolek?
A: (vykročí) Dovolte mi, abych se představil. Já jsem …
D: (vrazí do něj) … to je kamarád, my jsme kamarádi, přicházíme z … (zarazí se) přišli jsme (opět se zarazí), prostě přišli jsme a nehneme se odsud, protože se nám tu líbí. A jsme rádi, že jsme vás potkali, protože nám už tady bylo trochu smutno.
A: Trochu nudno. Protože on čte Hamleta, kdežto já dávám přednost lidovému čtení.
S: Já zírám, panstvo, vy si tady žijete jako v ráji.
A: Ale kdepak, tak zlé to zatím není …
S: Užíváte si tady čertovskou dovolenou …
D: No, není to stále ještě ono, ale nestěžujeme si.
S: A tak vám v té vaší krásné „splended isolation“ ušlo, že se už delší dobu pokouší nebeská i pekelná kriminální ústředna najít jednoho ztraceného ďábla a jednoho zatoulaného anděla.
D: Pro Kristovy rány!
A: (dívá se na něj s úžasem) A do prdele!
S: Jenže ptáčkové si užívají, služba neslužba.
A: (zatímco D běhá po scéně a shání uniformu) A kterápak vy jste, že tak všechno víte? Průkaz totožnosti!
S: (mile) Já jsem Smrt!
D: (zastaví se a praští s šatstvem) Fujtajfl, já myslel, že je to výbor pekelný kontroly!
A: (mírně) Tak vítej, kmotra. Viď, že nás neudáš? My jsme se na chvilku odvolali ze služby. My jsme dva docela dobří kluci, vždyť nás znáš. Přechodně jsme si zrušili hranice, pak to zase doženeme, věř nám.
S: Já vám věřím, ale osobně bych vám nedoporučovala se vracet. Možná, že už vás vyškrtli ze stavu a dokázat, že existujete, by byl větší problém než to, že nebudete. (Sáhne do košíku a vytáhne láhev) Tak na šťastnou shledanou!
D: Máš pravdu. Tyhle problémy znám od lidí. Když tě jednou úřad prohlásí za neexistujícího, tak tam můžeš přijít s celou rodinou a máš stejně smůlu. (vezme lahev) Tak na naše další radostné nebytí!
A: (smutně) Mně to nebe štvalo, ale takovýhle konec služby jsem nečekal.
D: A cos čekal? Trouby nebeské, špalír cherubů a penzi na … (odmlčí se) To bys dopadl! Já, já měl před sebou kariéru a nebýt toho karambolu, tak jsem avancoval až …(mávne rukou) Ale svobodně jsem se rozhodl tady zůstat a nelituji toho.
A: Ale, co tedy jsme, ta chytráku! Já už nejsem anděl a přitom jsem, ty už nejsi ďábel a také jsi. Co tedy jsme a co nejsme?
D: (přihne si z láhve) UFO!
A: Cože?
D: Unidentified flying objects neboli neznámé létající předměty.
A: (zamyslí se) A to je dobře nebo špatně?
D: Co? Být UFO? (pokrčí rameny) To je tak nějak nijak. UFO se zatím vymyká všem teoriím. Někdo na ně věří, někdo tvrdí, že nejsou.
A: (vesele) Tak to je dobré! S námi se v podstatě nic nezměnilo. Jen nám odpadla rachota. (nadšeně) Jsme UFO!
S: Jen aby vás za to UFO nepopotahovali a nevláčeli novinami!
A: Mohou všechno, ale na UFO si sahat nedáme! Příteli, na žďabínek budoucnosti! (obrátí prázdnou láhev)
D: Počkejte, já něco zkusím. (mumlá zaříkadlo a pak drží plnou láhev Black and White) Hele, pořád to funguje!
A: Ukaž, co se u vás pije (napije se) Brrr, psí pití!
S: Jak vidím, panstvo už našlo ztracenou rovnováhu.
A: Bodejť by ne, kmotra. Když jeden nemá být, pak s tím má strašné trápení.
S: To já znám. Když má jeden nebýt, to je kolikrát příšerné trápení. Někdy mívám pocit, že se na to už nemohu koukat. (napije se)
A: No, jo, holka, máš to také hloupý kšeft. Honit se po lidech a mámit na nich život.
S: Já mám život hrozně ráda. Zvlášť lidský život, protože nikdo se nemá tak rád, jako lidé. Oni se tak krásně pěstují, tak na sobě pracují, že by jim hovádko mohlo závidět. Jsou na sebe pyšní, jak jsou krásní, chytří a živí. Přitom jsou jako motýli na louce. Hrozně ráda je pozoruji v plném létu jejich života. Oni o mě vědí, ale nechtějí si to přiznat. Ale pak zafouká severáček a já se jim ohlásím. Dámská volenka. S některými si zatančím, jiné pohladím, na některé nemám ani čas, tak se na ně jen z dálky usměji. A oni najednou zvadnou, zešednou jak ten motýlek, když mu setřeš pyl. A už nejsou krásní, ani moudří a začínají páchnout. Páchnout strachem. Takové já nesnáším. Suché haluze se musejí prořezat, aby mladé výhony života mohly pučet. Věřte mi, jsem pečlivá zahradnice (napije se).
D: (obhrouble) Houby zahradnice. Ty jsi jenom takové obyčejné časové relé, které v určitém okamžiku musí zapnout, aby se všechno nepřežhavilo. Nepřepísklo. Protože ze své zkušenosti vím, že kdyby tady měl jeden rošťák fungovat na věčnost, tak bychom si my dva s kamarádem nohy ušoupali. Já pro jeho zatracení, kolega pro jeho spásu a efekt veškerý žádný. Ne, ne, děvče, nevnášej poezii tam, kde není.
S: (rozhořčeně) Tak já jsem, chlupáčci, časové relé! Jak takovouhle sprostotu vůbec můžeš vyslovit? Zrovna ty, který se denně musíš handrkovat o svou existenci. Vy dva si dejte pozor, protože základ vašeho bytí tvoří víra. A to je tuze tenká strunka. Kdežto já – Smrt – jsem každodenní život!
A: (smířlivě) Hele, uklidni se, kmotra, a dej si loka. Vždyť on jenom tak provokuje. Však my oba dva víme, že tě potřebujeme. (odmlčí se) Co my, my už se na to můžeme (odplivne si), ale lidé tě potřebují.
S: (polichocena, ale stále trochu nazlobeně) Ať si to nechá! Takovéhle řeči já nerada poslouchám. Jestli vám dvěma hořela koudel, tak já takové problémy nemám. A dej mi napít!
D: Co nám mělo hořet? My jsme tady dobrovolně, my se můžeme kdy chceme vrátit. A rádi nás uvítají, protože nás mají rádi, kdežto tebe nikdo nechce!
S: (zasměje se) Vás dva rádi uvítají, vás dva! Vždyť jste v nejlepším případě emigranti. A jestli jste tu dobrovolně nebo ne, na tom každému houby záleží. Vy totiž odtud už nemůžete, protože v horším případě budete zběhové, dezertéři! A jen proto vás rádi uvidí, aby s vámi exemplárně zametli. Aby zase někoho nenapadlo vzít roha. (napije se) A pokud jde o to, že mně nikdo nechce, tak jste vedle jak ta jedle!
D: (posměšně) O tebe se lidé perou!
S: (mile) Ale kdepak, proč by se prali? Já jsem na světě pro každého. Však si se mnou dávají schůzku. Z vlastní vůle, svobodně a dobrovolně, jestli tahle slova ještě platí. A jací lidé! Boháči, umělci, slavné osobnosti. Chtějí mně, touží po mně. K takovým lidem chodím ráda. Podíváme se na sebe skrz krátkou hlaveň revolveru: Bác … a už mi nedáš kvinde! V honosných apartmánech hopkám po tabletách uspávacích prášků, jinde se vznáším na vlnách svítiplynu, nebo pro změnu tlačím na píst injekční stříkačky. O, ne, mají mně rádi, tak je to.
A: (rozhořčeně) Ale kdo tě má rád? Zkrachovalí burziáni, usvědčení defraudanti, paralytici, nešťastníci všeho druhu. K tomu se hlásíš? Na to jsi hrdá?
S: A proč ne? Jsou to přeci také lidé. A pak, snažte se mě pochopit: Nemám s nimi práci! Dýchnu: áááá, a jsou fuč. Nemusím se dřít jako s takovými rumpály, kteří lpí na životě, ačkoliv už za nic nestojí. Co já se nasedím u takových ztracených případů. Zasype to horníka. Hodiny bez vody a v plicích tuna prachu. A dýchá, dýchá a dýchá! Nechce se mu umřít! Nebo taková havárie, řidič je na maděru a přeci chce žít, hlupák! Šeptám mu: Budeš mrzák, na obtíž sobě i druhým. Budou tě přenášet jako špinavé prádlo. Budeš pro zlost jako suchý kaktus! Udělej mi radost, umři rychle! A ne a ne a ne! S některými lidmi je potíž (napije se).
D: Když ty bys to chtěla mít sakramentsky jednoduché. Ale to tě nenapadne, že nám vlastně přiděláváš práci? Neplánované přírůstky, nadnormativní zásoby, speciální zacházení, atd. Všeho s mírou, kmotra! Ani neskutečno není nafukovací.
A: Pravda, pravda. Duše potřebuje svou péči jako květina nebo ušlechtilý pes. Musí se pěstit, musí se jí věnovat veškerá pozornost. A když ty nám nasekáš stáda duší, není pro ně program ani v nebi, ani v pekle. Duše se potulují, zevlují, překážejí, tvoří hloučky, bobtnají a vyplňují celý prostor tak, že přestává být rozdíl mezi nebem a peklem! Vzniká kosmopolitní dušení žvanec, z kterého už nikdy nic neuděláš. Pozor na to, kmotra! Lámání norem předchází zvýšení plánu. Tak bacha!
S: Proč mi tohle říkáš, kamaráde, proč mi jen tohle říkáš? Cožpak já dokážu vždycky být tak rychlá? Cožpak já stačím být všude? Sedím v nemocnici u lůžka babičky. Dívá se na mě široce otevřenýma očima, ale nemá ze mě strach. Tiše mi šeptá: Počkej do rána, počkej, až přijde Fanouš. Chtěla bych ho ještě vidět, než umřu. A já, dobračka, čekám, až přijde Fanouš. Ale není návštěvní den, pak se Fanouš opije a nakonec přijde až v neděli. Dřepne se na židli vedle mě a povídá: Tak ti mi včera jako na potvoru nešla karta! A dodá: Zůstal jsem tam dlužen. A babička zašeptá: Tak si půjči z mého důchodu. Děda se rozloučí a šup, maže rovnou do hospody. Když odejde, bábinka kývne a já ji doprovodím. Opře se o mne a je tak lehounká. Jsem pro ni jediná jistota. (odmlčí se) Takhle prohospodařím hezkých pár hodin čekáním a nemohu se hnout z místa. A mezitím třeba někde třeskně výstřel a padne chlap. Jako postřelená zvěř se snaží odplazit. Řve bolestí a mlátí sebou. Ale já na něj nemám čas. Musí počkat, tak se z nudy zahrabává do země. Unaví se, chudáček, a já ho pak dohledám a zhasnu.
D: (povzdechne si) Ty tak krásně vyprávíš, že musí být radost umírat. Škoda, že my tenhle pocit neznáme, viď?
A: Ale dej pokoj. Zatímco si tady kmotra vylévá srdce, kolik asi nebožáků se trápí a souží.
S: (opile) A je to moje chyba? Vy dva jste si vzali dovolenou a já mám sloužit jako mezek? (udělá na ně neslušný posunek) Dneska se neumírá! To bude hlavní titulek zítřejších novin. Smrt si vzala náhradní volno!
D: Bravo, kočko! Tak se mi líbíš. Hergot, ty se dokážeš odvázat! Zatančíme si? (pohupují se v rytmu)
A: (rozhořčeně pokřikuje) Jste nezodpovědní blázni! Rušíte řád přírody! My dva se na to můžeme vybodnout, ale kmotra má povinnosti! Sama to povídala, tak přestaňte blbnout!
S: To se všechno dožene. (tulí se k D) Pojď ke mně, chlupáčku!
D: Chci tě, toužím po tobě!
S: Vždyť mně neznáš.
D: Znám tě chvilku, ale vím, že po tobě toužím. K čertu se všemi předsudky, já tě snad miluji! Viď, že mně také chceš?
S: (zastaví se) Já nevím, já bych chtěla, ale s tebou já nemohu nic mít. Celá bych se rozdala, ale s tebou to nejde! (plačtivě) Já jsem jenom pro lidi. Lidé, já vás mám ráda! Třeba včera to děťátko. Leželo v rozvalinách, rozdrcené nožičky a pořád volalo: Mami, mami, maminko! A já byla u něj a říkala mu: Tady jsem, broučku. A ono: To bolí, to bolí, pomoz mi! A já mu šeptala: Bude dobře, bude dobře, nikomu tě už nedám, drobečku můj. (odmlčí se) Měla jsem takový pocit, jako máma, že jsem se od něj na krok nehnula, dokud žilo. Kdo u něj měl bdít, když všichni byli mrtví. (rozpláče se) Chci mít dítě! Moc dětí! (zvedne se a odběhne z jeviště)
D: (opilý) Co to kecá? Chtěla by mít děti? Má je mít. Já jí je klidně udělám.
A: Co blbneš? Ty bys chtěl mít dítě se Smrtí?
D: (směje se) Ne, já si dám pozor. Ale přefiknout bychom ji mohli, co?
A: Ty jsi blázen, vždyť tě nechce!
D: No a co? Důležité je, že já chci!
A: Prosím tě, kdo to kdy slyšel: Znásilnit Smrt! Z toho bude jenom další malér!
D: Mlč, mlč, chytráku! Když ti to neslouží, tak se můžeš dívat.
A: Bude z toho průšvih, předem tě varuji. (vytrhne mu láhev) A nechlastej už!
D: (opile se potácí a rozhlíží) Kampak nám zmizela, křepelička? Já jí dám, že na to do smrti nezapomene …
(zahřmí, na scénu vpadne Smrt oblečena do maskovací soupravy. V rukou svírá samopal-kosu a okamžitě srazí D a s A smýkne ke zdi)
S: (řve) Ruce nahoru! Drž ty pracky nahoře! Tak vy takhle, svině! Chcípnete, musíte chcípnout! Teď hned!
A: Neblázni, my jsme to tak nemysleli. Já jsem mu povídal, že by z toho mohl být průšvih …
S: Držte hubu a nehýbejte se! Jste připraveni zemřít?
A: Co pořád blbneš …
S: (s výkřikem zmáčkne spoušť a pálí do nich dávku za dávkou. Dobíjí je ranami na zemi. Uklidněna odloží zbraň a posadí se) Áách, to je krása … život …
(A a D vstávají ze země)
A: (oprašuje si kalhoty) Já ti to říkám také, ale proč ty trojčíš, to nepochopím.
S: Co bys také chtěl chápat, andělíčku strážníčku vylízanej.
A: (chce se na ni vrhnout) Ty kurvo jedna, já tě srovnám …
D: (zachytí A, chvíli s ním zápasí) Hele, nech ji na pokoji. My jsme to začali, ona se jen bránila.
A: Ale, najednou. A kdo ji chtěl ještě před chvílí …
S: O co jde, pánové?
D: Ale celkem o nic. Já jenom tak žertoval a kolega to vzal vážně a potom ty s tím kvérem. Nějak se nám to odpoledne vymklo z rukou.
S: Nikdo není svým pánem, proč se stydět za city?
A: Tomuhle říkáš city? Takový kravál. A to máme být bez afektu, protože nejsme lidé.
S: (podívá se na hodinky) A hrome, lidé! Kamarádi, konec laškování. Musím zase do práce. (jde a dá A i D pusu na tvář) Zatím ahoj, já se zase zastavím.
A: Ahoj a neber to moc vážně.
D: Přijď zase, bude legrace.
(S odejde)
A: No jo, nejsme lidé. Tak ti mě napadlo, čím se vlastně lišíme od lidí?
D: Nejsme blbí.
A: Ba ne, v tom to není. Hloupý čert nebo naivní anděl, to není žádná vzácnost a rozdíl teprve ne. (zamyslí se) Co to říkala kmotra. Že nikdo neporoučí citům?
D: Ano, že za city nikdo nemůže. (odmlčí se) Jako omluva to není špatné. Promiňte, měl jsem záchvat citů …
A: … zánět citů …
D: …zauzlení citů …
A: …trojnásobnou frakturu citů …
D: … museli mně cévkovat city. Člověče, anděle, v tom to bude! Tahle epidemie citů se nás vůbec netýká. Ale něco tady (klepe si na hruď) přeci jenom máme.
A: To jsou jenom sympatie.
D: Sympatie?
A: Ano, sympatie. To je takový odvar citů, vůbec to nebolí a nic to nestojí.
D: Inu, hlavně že to nebolí, dá se s tím žít a dělá to dobrotu. Myslíš, že jsme ty rozdíly vyčerpali?
A: (rázuje po scéně a najednou kopne do zmuchlaných novin) Česká národní politika? To je co?
D: To je holý nesmysl. (vykřikne) Mám to! Člověk …
A: … to zní …
D: … nech toho, ano? Člověk je tvor politický!
A: Tomu nerozumím. Na tohle já nemám hlavu.
D: To si jen myslíš, to si jen namlouváš. Na to má hlavu každý.
A: Dobrá, dobrá, ale kde se vzala ta politika?
D: Politika nám polidštila tu …(váhá a vzpomíná) tu … opici. Tam je prapočátek lidstva.
A: Máš pravdu. (zasní se) Jo, Eva, to byla pěkná opice. Co jim, prosím vás, scházelo v ráji? A ona začne s politikou!
D: Já se na to také dobře pamatuji. Starý pán spal, vy jste lítali všude možně, dozor žádný, strom poznání na dosah ruky, had jí dal přihlášku, ona kouká, má holou … a Pán Bůh má všechno! „No, to je mi pěkná věc, Adame“, povídá, „starej má nač si vzpomene; co nemá, to si udělá a my jenom s fíkovým listem, to tak nemůžeme nechat!“
A: A byla prvotní opozice! Jenže tenkrát byl ještě starý pán při silách, tak vzal hůl a vyhnal tu pakáž na zem. Jenže to ještě netušil, že si na sebe ušil pěknou boudu.
D: Protože z těch dvou nepovedených vznikli další a další. Množilo se to jako myši a nemělo to žádný řád.
A: Starý pán chodil s hlavou u kolen, začínal tušit, že se mu tahle mladická nerozvážnost draze vymstí. Ať jsme dělali, co jsme mohli, na lidi už jsme byli krátcí.
D: Tehdy si Hospodin zavolal našeho šéfa a dali dohromady pěkný komplot. Na tuhle povedenou akci jsme vyfasovali černé mundůry a neomezené prostředky zařídit to tak, aby se ta verbež zkompromitovala do té míry, aby nebeské mocnosti měly záminku ji spláchnout. A věříš, že nám to nedalo ani moc práce?
A: Jenže Pán Bůh to hrál na dvě strany. Snad mu bylo líto investované práce, snad doufal, že se to příště lépe vyvrbí, proto starý, hloupý a paťchavý Noe tu sprchu z božího úradku přežil a jelo se nanovo.
D: Jenže to už lidi i my věděli, s kým máme tu čest a starému pánovi nikdo nevěřil ani „Dobrý den!“ A teď to dostalo teprve ty správné otáčky, protože nebeský pán zprasil ráj i zemi. Nás odepsal na špinavé akce, vás zapřáhnul a lidi, ta cháska práskaná, to brzy prokoukli.
A: Jenže štěstí bylo v tom, že z ničeho nic přestali honit nás a začali se všímat jeden druhého. Čímž jsme si jaksi vyměnili role.
D: Docela rychle si nalajnovali na zemi hřiště a pustili se do dlouhodobé soutěže kdo s koho.
A: Bylo to dost zajímavé, že se i pan šéf bavil a dokonce to začal soudcovat, jenže na začátku neměl podle čeho. Ale když viděl ten mumraj, tak jim rychle shodil pravidla. Pravidla! K čemu lidem pravidla?
D: Aby je porušovali. To také patří ke hře. Dokud vyhrávám, hraju fér. Ale jak prohrávám, tak je jasné, že ten druhý švindluje a musím ho rychle praštit přes pazoury, aby se vědělo, kdo je tady pánem.
A: Díky tomuhle skoro geniálnímu nápadu jsme prakticky rozbili opozici. Vy i my jsme se zase ocitli na jedné lodi a lidičky se začali mydlit pravidly. Úplně zapomněli, že původně chtěli ráj dobýt zpět a rozhodli se, chudinky, že si ho vybudují!
D: Jenže až do dneška se pořád nemohou dohodnout, kam by ho vlastně měli situovat; koho tam k sobě pustit a komu dát přes hubu.
A: Takže nakonec slavila úspěch principální boží politika! Lidi máme tam, kde je chceme mít, to znamená tady!
D: (zatleská A-ově závěru) Příteli, my bychom měli psát dějiny.
A: Ale jak je nazvat?
D: Já bych si přál, aby z toho názvu vysvítala perspektiva, budoucnost. Protože dějiny se, bohužel, píší ex post …
A: ???
D: (vysvětluje) Píší se pozadu, tudíž se už ví, jak to dopadlo. A máš možnost kohokoli znectít, když si dopřeješ zdravý časový odstup.
A: Zdravý časový odstup? To je asi tak kolik?
D: To se zeptej těch, kdo si ho nedopřáli. Ale abych se vrátil k dějinám. V tom názvu, ten je totiž ekonomicky důležitý, musí být obsažena prognóza budoucnosti lidí, ale i nás.
A: Hmmm, ale to je těžké. My nemáme ty dimenze tak striktně stanoveny, že?
D: Právě. Já bych to viděl asi tak: Dějiny bytostí přirozených i nadpřirozených od prapočátku k současnosti a od současnosti do věčnosti!
A: To je zcela neprodejně dlouhé. Víš, já si ostatně myslím, že my bychom se z toho měli vyjmout. My jsme tu napořád a nakonec bude lépe, když se o nás nebude moc vědět. Já bych to všechno shrnul do praktického názvu: Cesta lidí na věčnost. Takovou perspektivu pochopí i blbec!
D: Já to přijímám jako pracovní název. Dáme se do toho, ne?
A: Výborně. Ještě něco, máš sebou nějakou příručku? Já nejsem moc silný v datech.
D: To nevadí, ono se dodnes tak moc nepřihodilo a to důležité je v každé vitríně. Nemůžeme se blamovat. Pikantérie veď v poznámkovém aparátu, a co by nás ukazovalo ve špatném světle, to raději vynechej.
A: (hrdě) Jsem přeci historik, ne? (opona)
(na scénu vstoupí Smrt)
S: Ahoj, kluci! To jsem ráda, že vás zase vidím.
A: Vítej, děvče! To jsme rádi, že tě tu máme!
S: Já se na vás, mládenci, tak těšila. Bože, jak mně bolí nohy!
A: Copak, copak? To máš takového cestování?
D: Povídej, co je na světě nového. My jsme tady až po uši zahrabaní v historii.
S: (diví se) Cože? Vy dva píšete historii? Jakou, prosím vás?
A: Světa. To je ti psina. My dva totiž víme všechno, tak …
D: … tak se báječně doplňujeme a pod rukama nám roste dílo lidského …
A: … genia …
D: … zhovadilosti …
A: … nadání ….
D: …k bestialitě …
A: …citu pro krásno …
D: …a kolektivního kreténismu. Prostě syntetické světové dějiny, o jakých se lidem ani nesnilo.
A: Ačkoli jaké si je udělali …
D: … takové je mají.
S: Pánové, klobouk dolů. Já se jen bojím, jestli jste s tím nezačali moc pozdě.
A: Proč pozdě? Z tohohle dílka se lidé poučí tak, že zapomenou na nepodstatné tahanice a zbytečnosti.
S: Nejsem si jista, zda se dočkají prvního vydání.
D: Počkej, počkej, přeci to nepíšeme pro vzduchoprázdno? My lidi potřebujeme. Aby si to přečetli, aby to pochopili. Aby nás pochopili. My jsme skončili, šlus, šmytec. Lidé musejí stát na vlastních nohou.
S: Však také stojí. Však dělají, co mohou. Jsem z toho na roztrhání. Tady si to přečti. (podá D noviny) Už se nemusím tahat s babkami a lazary. Teď mám především mladé, hezké a čilé kluky. Ti umějí tak rozkošně umírat!
D: (přechází a čte noviny) Na jižním úseku fronty se protiofenziva setkala s mimořádným odporem. Podle zpráv vojenské tiskové agentury padlo přibližně 40 000 vojáků na straně nepřítele. (ptá se) Co se to, k čertu, zase děje?
S: Smrdí to, kamaráde, silně to smrdí. Jedni vyhrožují, druzí se bojí, ale všichni ládují kanóny.
A: (bere ze stolu stránku textu) Představte si, kdyby všichni najednou vystřelili. Kdyby každá kulka našla svého maníka, každá mina svůj cíl, každá bomba svoje město? Víte, co by se stalo?
D: Nevím. Ani to nechci vědět.
A: (objevně a nadšeně) Tyhle dějiny by přeci měly krásnou tečku! Celou dobu koumáme, kdy a jako to skončit a tady je naše šance!
D: Jenže, ty hlupáku, jsi zapomněl, že my jsme bez lidí nic! Úplné nic! Hovno je proti nám katedrála! My existujeme jenom ve světě lidí, ne bez nich!
A: Ale nám tam nahoře vykládali, že …
D: Lhali vám, jako nám. Na tomhle světě se už nedá válkou nic vyhrát. Jenom všechno ztratit! (najednou zařve) Mám ji! Mám ji!
A: Co máš?
D: Tu zatracenou myšlenku! Už je pozdě!
A: Proč pozdě?
S: Na co pozdě?
D: (padá na kolena) Vždyť je to nápad šíleného mozku! Ale já nechci nebýt!
(přeruší ho ostrý záblesk, detonace, tma; kužel světla zabírá pouze S, která zůstala na scéně sama)
S: A co já? Proč tu ještě jsem? Pro koho? (zmizí ve tmě, aby ji reflektor objevil na druhé straně) Pro koho? Pro sebe? Kamarádi! Lidi! Počkejte!
(třeskne výstřel a zůstává jen tma)
Konec