Právě probíhající volební prezidentská kampaň přinesla téma, kterému se česká společnost posledních třicet let vyhýbala jako čert kříži: Osobní odpovědnost za členství v komunistické straně, resp. vyrovnání se s vlastním životem v komunistické diktatuře. Považuji celospolečenskou debatu na toto téma za nejvýše potřebnou, pokud by měla za cíl poctivě a otevřeně vést ke katarzi. Jenže té předchází uvědomění si a přiznání viny a následné pokání, na které – zdá se mi – není valná většina lidí rozumem, ani citem připravena. My, dříve narození, kteří jsme prožili většinu života v „reálném socialismu“, jsme dosud nenašli odvahu nahlédnout zlo, ke kterému jsme přispívali, nebo ho alespoň nechávali vstoupit do svých životů. Jsme-li my potichu, není divu, že se k období vlády komunistů začíná vracet generace, která ji nezažila a prostě se ptá: „Proč jste takhle žili? Proč jste s tím zlem něco neudělali?“
Aniž bych si dělal nárok na úplnou odpověď a vysvětlení všech souvislostí beze zbytku, pokusím se říci, jak se zlo dostalo k moci a jakým způsobem si ji dokázalo skoro půl století udržet. Stojí za důkladné povšimnutí, že zlo přichází v době, kdy se společnost a jí sdílené hodnoty ocitnou v krizi. A ještě více stojí za zmínku, že zlo se obvykle vydává za dobro; že přináší jednoduché recepty na složité společenské neduhy; že blahořečí revoluční převrat a zatracuje evoluční proces vyjednávání a domlouvání.
Ideál vyrovnaných a spravedlivých vztahů mezi lidmi provází lidstvo v jeho historicky dohledatelné minulosti a nevytratil se ani v současnosti. Zřejmě nejblíže k němu má demokratický politický systém, uplatňovaný v sociálním státu, který dokáže vyvážit ekonomické a společenské rozdíly. Jenže představa sociálního státu se v Evropě zrodila po zkušenostech z Velké hospodářské krize a katastrofy 2. světové války, ale to už bylo pro nás pozdě. A rád hned řeknu, proč.
Dějiny dělnického hnutí jsou zajímavá četba, protože přinášejí informace o emancipaci dělnického stavu, marxisticky řečeno dělnické třídy, a jeho usilování o podíl na moci. O podíl, který dává právo vyjednávat o podmínkách pro život dělníků (tedy „práce“) s kapitalisty (tedy „kapitálem“). Práce a kapitál se ukázaly jako dvě tváře jedné mince; ukázalo se, že jedna bez druhé nemůže účinně fungovat. Tento zásadní vztah si dobře uvědomovali předáci dělnických stran na přelomu 19. a 20. století, kteří si byli vědomi rizika, které by nastalo vyřazením, resp. zničením kapitálu se všemi jeho atributy, zejména soutěživostí, inovativností, schopností přijímat riziko, apod. Byli to právě ti „revizionisté a oportunisté“, s nimiž polemizoval Marx a které tak sveřepě a k smrti nenáviděl Lenin. Zlo komunismu nevzniklo z úvah o socialismu, ale z mocichtivosti gangsterské organizace bolševiků, kteří v Rusku dovedně zneužili hesel o míru, rovnosti, půdě a socialismu k tomu, aby levice (zejm. politicky dominantní eseři) odstranila pravici (zejm. cara, armádní velení, národovce). Pak nastal čas, aby bolševici zlikvidovali demokratickou levici a vyhlásili třídní teror. Zlo se zhmotnilo v politické straně, organizaci státu i státní ideologii; zlo bylo dokonáno.
Jistě by stálo za zkoumání, v čem byl bolševický třídně a národnostně uplatňovaný teror tak přitažlivý pro část naší populace mezi dvěma světovými válkami. Kde se bralo nadšení levicových intelektuálů pro masové vraždění, věznění a otrockou práci? Kde se vzalo ono skoro svaté zanícení a víra v vševědoucí a neomylnou komunistickou stranu mezi lidmi, kteří byli díky tomu schopni vyměnit demokracii za vězeňský lágr nebo za kulku komusi jinému do hlavy? Proč bylo zlo tak přitažlivé, byť už bylo tenkrát mnohokrát popsáno a zjeveno? Na tyto otázky by měli odpovědět všichni ti, kdo přešli od sociální demokracie ke komunistické straně a zůstali v ní i po jejím podrobení se Kominterně v roce 1929. Čeští komunisté v čele s Gottwaldem prohlásili zlo za pokrok a budoucnost lidstva, která už se naplňuje v Sovětském svazu, zářném to příkladu beztřídní společnosti. A budiž řečeno, že semena zla byla zaseta do úrodné prsti, kterou připravila osudově konfliktní národnostní politika, hospodářská krize, hašteření a politikaření demokratických stran a konečně blížící se krach zahraniční politiky Československa, opírající se pouze o garance bezpečnosti ze strany Francie. Československá republika se nakonec ocitla mezi Scyllou nacistického Německa a Charibdou komunistického Sovětského svazu, které se jí jedna po druhé zmocnily. Zatímco zlo rasové války nebylo mezi Čechy tak populární a nemělo ani čas zakořenit, zlo třídního boje oslovilo nejen proletářské vrstvy, ale zaujalo dokonce inteligenci a část středních vrstev. Totální znárodnění a združstevnění totiž nabízelo kariéru statisícům lidí s tím správným třídním původem, který postačil jako jediné kvalifikační kritérium. Jaká byla tedy motivace k vstupu do komunistické strany po 2. světové válce? Troufám si říci, že to byla brutální chtivost moci, posilovaná a podporovaná z Moskvy; zaslepenost a naivní důvěra ve falešné komunistické vize, s nimiž nikdo (s výjimkou letitých straníků) neměl žádnou zkušenost; konečně snaha oprostit se důsledků kolaborace a osobního selhání během nacistické okupace. Členství v KSČ legitimizovalo bývalé udavače a donašeče, národní správce a vrahy z Revolučních gard, kolaboranty všeho druhu, neboť škraloup na minulosti byl tou nejlepší pojistkou oddanosti a věrnosti straně. Únorovým převratem zlo zvítězilo a světe div se! lid se radoval z dobra, které komunisté hned za tepla aplikovali!
„Cožpak nebyl v komunistické straně jediný slušný člověk?“ zeptá se každý, kdo s tím režimem neměl nic společného. Ale ano, do komunistické strany vstoupila spousta slušných a osobně poctivých lidí, kterým vadila politická plytkost předválečného Československa, fašizující tendence 2. republiky, servilita a kolaborace s nacisty během protektorátu a přáli si zažít konečně něco nového, opravdového. Jenže neprohlédli zlo, které se jim podbízelo lákavými sliby a masivní propagandou. Nadto lapeni do stranických tenat, stali se straníky podřízenými stranické kázni a zvedali ruku pro činy, za něž se v hloubi duše styděli a hanbili.
„Proč z ní nevystoupili, když je to tak deprimovalo?“ nabízí se logická otázka. Inu, v letech 1921-1938 šlo z komunistické strany vystoupit jako z každé jiné politické strany či sdružení. Vždyť po jejím „zbolševizování“ v roce 1929 vystoupila řada významných levicově orientovaných osobností. Jenže po roce 1945 a zejména po únorovém převratu znamenalo vystoupení z komunistické strany persekuci a šikanování, ke kterému nebyli na výsluní žijící straníci většinou ochotni se podrobit. Proto přihlíželi persekuci a šikanování těch spoluobčanů, které stranické orgány označily za nepřátele strany a státu. Komunisté vytvořili odstupňovaný systém moci, která terorem a zastrašováním působila na zbytek společnosti, který se jí nakonec podřídil. Do ústavy zanesená vedoucí úloha komunistické strany nenechávala žádný prostor pro legální opozici. Všechny ostatní náznaky odporu byly proto vykládány a souzeny jako protiústavní, protistátní a kriminální činnost.
„Jak je možné, že nikdo nerozpoznal zlo komunismu a nereagoval na něj?“ může se ptát každý, kdo v té době nežil. Zlo komunismu se stávalo zjevným s ubíhajícím časem a problémy, na které si komunistická diktatura sama zadělala. Potlačené povstání v Berlíně, revoluce v Maďarsku v roce 1956 a zejména odhalení stalinských zvěrstev v roce 1953 dalo každému myslícímu člověku možnost udělat si vlastní úsudek o komunismu a komunistech. Tyto události vedly k vystřízlivění těch lidí, kteří věřili v komunisty propagovaný ideál a členství ve straně se stávalo podmínkou nutnou k tomu, aby mohli zastávat řídící funkce, resp. pracovat jinde než jen v dělnických, či spíše nádenických profesích. Komunistické legitimaci se začalo říkat „živnostenská knížka“ a vstup do strany se popisoval jako „být u nich“.
„Pražské jaro“ roku 1968 se ukázalo jako naivní pokus nasadit zlu lidskou tvář. Přesto jsme skoro všichni podlehli té atmosféře naděje, že komunisty prezentovaný socialismus může být k lidem vlídný a vstřícný, pokud jej budou řídit čestní a slušní lidé. Jenže to už zapřisáhlým stalinistům došlo, že „socialismus s lidskou tváří“ je protimluv a také nejkratší cesta, jak opustit komunistickou diktaturu. Moskvou nařízená a vedená okupace v srpnu 1968 byla pro většinu Čechů a Slováků tragickou událostí, ale pro ortodoxní komunisty jedinou cestou, jak neztratit moc. Tanky a obrněnce Varšavské smlouvy nerozjezdily jen barikády, ale především všechno, co zbylo z ideálů o beztřídní společnosti, v níž lidé pracují pro radost z tvořivé a smysluplné práce. Následná „normalizace“ přinesla jen koncentrovaný sliz a hnus do mezilidských vztahů, když Husákova kamarila začala vyžadovat osobně vyjádřený souhlas s okupací. Zhruba po dvaceti letech od převratu se už k lítosti některých soudruhů nevěšelo, ale „jen“ zavíralo a vyhazovalo z práce. Ale pořád bylo dost těch, kdo se rádi přihlásili ke zlu, které se jim jevilo jako vítaná příležitost ke kariéře. A pořád bylo dost těch, kdo sklopili hlavu, aby si zachovali svůj statut, nepoškodili budoucnost svých dětí, atd., atd.
S odstupem času je zjevné, že v 70. a 80. letech minulého století už nešlo předstírat, že komunismus je světlou budoucností lidstva. Měl-li pro někoho do té doby nějaký étos, byť i zvrácený, teď už bylo jasné, že členství ve straně je obchod či smlouva mezi jedincem a komunistickou stranou. Na konci 80. let přerostl tento vztah do stavu, kdy přestalo platit, že „pacta sunt servanda“, tedy že smlouvy platí. Masa straníků ponechala komunistickou „věrchušku“ jejímu osudu a nepotkal jsem nikoho, kdo by za ni slzu uronil.
„Znamená to tedy, že se zlo komunismu, tedy totality a diktatury se vším, co představovaly, ztratilo?“ mohla by padnout otázka. Institucionálně zřejmě ano, když si komunisté v Národním shromáždění odhlasovali konec vedoucí úlohy KSČ a přijali volnou soutěž politických stran. Když se moc rozdělila na zákonodárnou, výkonnou a soudní; když společnost opustila socialistické plánovité hospodářství a přešla na hospodářství tržní. Když byl přijat zákon o zločinném komunistickém režimu, který byl v obecnosti odsouzen, ale nikdo, nikdo za něj nebyl učiněn osobně odpovědným. Vznikl tak falešný dojem, že komunismus ze společnosti vyvanul.
„Buďme rádi, že na to svinstvo můžeme zapomenout“, řekl na Silvestra roku 1989 z televizní obrazovky Rudolf Hrušínský starší. Inu, byla to velká úleva, s níž přicházela naděje, ale i jisté obavy z neznámé budoucnosti. Komunismus přestal existovat, což ale neplatilo o jeden a půl milionu registrovaných straníků a připočteme-li k nim další miliony těch, kteří se pro zlo angažovali v předchozích dekádách, nedává to příliš pozitivní obraz o morálce české a slovenské společnosti. Život šel a jde dál a snaha „zapomenout na to svinstvo“ převážila nad morální povinností se k „tomu svinstvu“ přihlásit, uznat jej za zlo a požádat o odpuštění. Neučinila tak Komunistická strana Čech a Moravy, pokračovatelka KSČ; neučinil tak jediný významný funkcionář a s jedinou výjimkou neznám žádného člena komunistické strany, který by řekl: „Lituji, že jsem se podílel na zlu!“
Neproběhla také žádná debata mezi námi, nestraníky, proč jsme si nechávali vnutit komunistické manýry, přebírali jejich ptydepe jazyk a když už, tak jsme se zmohli na jakýsi pasivní odpor a jistou míru neangažovanosti. S odstupem času se lidé tváří, jakoby byli odjakživa disidenti, ale čísla hovoří o zhruba dvou tisících signatářích Charty 77 a možná pár tisících mladých lidí z undergroundu („androšů“), kteří nechtěli mít s komunistickým režimem pranic společného.
Říkám si, že je možná ještě čas a dobrá příležitost, abychom si udělali vlastní inventuru, kdo komu ublížil, kdo jej ubližovat nechal a slabší nebránil; kdo se podrobil a zlomil a kdo ze zla bez skrupulí profitoval. Nepřál bych si soud a na jeho konci veřejné bičování. Přál bych si tiché zpytování svědomí, které by vyústilo třeba ve větu: „Je mi to moc líto a stydím se za to!“ Neměl jsem odvahu vzdorovat a cítím se za to provinile!“ „Nejsem hrdý na to, jak jsem se choval!“ „Vím, co jsem spáchal, cítím svoji vinu a prosím vás, odpusťte mi!“ Tyto věty mohou padnout v rodině či mezi přáteli, ale pokud se jim budeme vyhýbat, zůstane cosi zahnívajícího v národě českém. Cosi, co dovolí ospravedlnit a přijmout každé příští zlo.
Listopad 2022