Koupil jsem si knížku Moc bezmocných a jiné eseje, které Václav Havel napsal v 70. a 80. letech minulého století a které v roce 2022 vydala Knihovna Václava Havla. Nikdy bych nevěřil, jak silně ke mě budou hovořit přes padesátileté moře času, jež se tehdy zdálo nehybné, aby se pak vzedmulo do dramatické změny, kterou jsem si tenkrát skoro neodvážil představit.
Dopis Gustavu Husákovi, datovaný 8. dubna 1975, který se ke mně nikdy nedostal ani v opisech, by mě zastihl v Holýšově, kde jsem kroutil druhý rok vojny. Husákovská normalizace dopadla na českou společnost jako tlustá, zatuchlá houně, pod níž se nedalo dýchat a která bránila sebemenšímu výhledu. Sám na sobě jsem zažil hmatatelnou přítomnost stranické sítě, která si mě hlídala, abych neproklouzl tam, kde si mě nepřála mít. A to jsem jen tušil, že existují další sítě, jimiž strana, vláda a Státní bezpečnost kontrolují společnost a cíleně vytvářejí dojem Velkého bratra, jemuž nikdo a nic neunikne, který všechno ví a všechno řídí.
Havlovu kritickou analýzu neutěšeného stavu společnosti, z níž zmizel pohyb a děj, které vystřídalo bezčasí, jsem přečetl jedním dechem. Rázně mně vrátila do té šílené doby, kdy šikana platila pro všechny a teror pro určené jedince. Připomněla mi, kolik různých institucí se vyjadřovalo k tomu, když člověk žádal o něco dnes naprosto banálního, jako je půjčka, studium či cesta do zahraničí. Zcela tajemnou komnatou v každé organizaci býval „zvláštní odbor“, kde působil soudruh či soudružka s nějak určeným vztahem jak k Státní bezpečnosti, tak k zaměstnancům organizace. Koho by dnes napadlo dávat si pozor na to, kdo sedí v hostinci u vedlejšího stolu a poslouchá váš rozhovor?! Normalizace znamenala další etapu devastace společnosti, která krvácela z tisíce ran a řezů, které mnohdy už nešlo zahojit. „Za tohle všechno nesete, prezidente Husáku, zodpovědnost“, napsal tehdy Havel a vystavil mu tak nelichotivý účet s vědomím všeho, co bude následovat. Proto dnes ještě hlouběji smekám klobouk před jeho občanskou odvahou.
Moc bezmocných, esej který Havel dopsal na Hrádečku v říjnu 1978, ke mně časem doputoval ve formě opisu. Zmačkané stránky průklepového papíru byly plné chyb a překlepů, způsobených neumělými opisovači. Nicméně obsah zněl jako proroctví a přinášel záblesk světla do potemnělého světa lži a přetvářky už jen tím, že je tak popsal a pojmenoval. Charta 77 jevila se mi tenkrát jako společenství, kde je příliš různých a protichůdných proudů, které může dohromady udržet jenom tlak a nátlak komunistického režimu. Nicméně myšlenka života „v pravdě“, který se vymezí vůči lži, hlásané z oficiálních míst, byla živá a svým způsobem přitažlivá. Museli o ní přemýšlet především všichni ti, kdo pracovali v společenskovědních oborech a v oblasti kultury, neboť jejich práce se vskutku stávala ideologií. A byla to ideologie, která diktovala, jak mají vypadat výstupy a výsledky intelektuální práce. Před každým z nás bylo rozhodnutí, zda svůj život obětuje ideologii, tedy výrobě falešných představ a zdání, nebo z toho kruhu vykročí a vpadne do života reálné práce. V tomto případě většinou práce nekvalifikované a nepříliš štědře placené. Měl jsem možnost si vyzkoušet, že heslo „Práce osvobozuje“ opravdu platí. Že totiž osvobozuje každá užitečná a potřebná práce, pokud se na ni člověk nekouká jako na trest. Nicméně fyzicky namáhavá práce v mizerném prostředí nevytváří podmínky pro soustředěné studium, přemýšlení a kvalitní tvůrčí činnost. Život se tak povětšinou scvrkl do úsilí uživit se a udržet se stranou od oficiální politiky.
Nicméně život rovněž vytvořil příležitosti k tomu, že se lidé začali stýkat se sobě podobnými; netrvalo dlouho a začaly vznikat „paralelní polis“, jak je nazval V. Benda, nebo „ostrůvky pozitivní deviace“, jak jim později říkal tenkrát mladý M. Zeman. Stojí za zmínku, že vlastně nešlo bytostně o opoziční protikomunistické postoje, ale o zásadní snahu „stát vedle či mimo“. Byla to hloupost a surovost komunistů, že zuřivě útočili na všechny, kdo utíkali ze sítě jednotné a nerozborné ideologie, aniž by se s ní chtěli kompromitovat. Nechtěli s ní mít cokoli společného, ale teprve když je kousla, tak se vůči ní začali vymezovat. Komunistům ušlo, že „underground“ nevznikl jako stranicky opoziční hnutí, ale jako výraz osvobození se od lži, přetvářky a kariérismu. Nepochopili, že lidem šlo o svobodu, za kterou zaplatí nuzným bytím, šikanou a především resignací na uplatnění se v oborech, které podléhaly ideologickému dozoru. Přesto nebo právě proto vznikl „samizdat“ jako souběžná forma pro vyjádření umělecké nebo odborné tvorby. Její autoři se zabavili pod kůži zažrané autocenzury a pramálo už jim záleželo na tom, co si o jejich díle myslí soudruzi z Českého úřadu pro tisk a informace, jak se tehdy pěkně nazývala cenzura. A tohle všechno snažení a dění se stávalo onou „nepolitickou politikou“, která konfrontovala komunistický režim, jenž si zabral politické pole totálně jen a jenom pro sebe. Václav Havel připomínal Masarykova slova o „drobné práci pro národ“, která nakonec vede k sebeuvědomění a sebevědomí občanů „druhé kategorie“, tedy těch bezmocných, jejichž svět se časem stane výzvou, resp. alternativou ke komunistické totalitě.
Vzpomínám si, jak neuvěřitelně vypadaly tyto vize v roce 1978, kdy se zdálo, že unifikace a zglajchšaltování společnosti je na samém vrcholu; kdy komunistická mašinérie válcovala polovinu Evropy a vytrvale se prosazovala v ostatním světě. Lidé sice dokázali stát stranou, ale málokomu vydržela víra, že tahle „říše zla“ jednou skončí a že dostaneme možnost žít v normálních lidských vztazích. Proto si dnes mnohem víc než tenkrát vážím Havlovy víry a optimismu, které vyzařoval a šířil. A stojí za to denně myslet na Patočkova slova, která si Václav Havel dal na štít: „Jsou věci, za které stojí za to trpět!“ Václave Havle, patří Vám velký dík a sláva!
Leden 2023