Tohle zamyšlení píšu v době, kdy je veřejný prostor k umačkání napěchován nejen pravdami a polopravdami, ale především nepravdami a lží. Novináři a komentátoři se pravidelně vyjadřují k jejich původcům a šiřitelům, ale mně se zdá, že docela zapomínají na jejich adresáty a nadšené abonenty. Proto se na tohle téma zkusím podívat z jiné strany.
Pravda a lež jsou lidské výtvory a vyjadřují lidské postoje k světu, který nás obklopuje; který měníme a v němž se stejně tak proměňujeme. Na rozdíl od biblického prvotního hříchu těžko se dopátrám prvotní lži, která padla do světa pravdy. A nemohu si být ani jist opačným gardem: Že totiž prvotní pravda vpadla do neohraničeného hájemství lži. Každopádně pravda a lež jsou kategorie tak protikladné, jak nejvíc to lze. A kam až lidská paměť sahá se obecně tvrdilo, že lhát se nemá; že lež je hřích a lhaní je nečestné a nemorální. A přesto svět vypadá tak, že lež se veze v kočáru a sklízí obdiv, zatímco pohublá a nepříliš vítaná pravda stěží obhajuje svoji existenci. „Jak je to možné?“ tážu se udiveně.
Možná to bude tím, že pravda je přímá, nekompromisní, tvrdá a zraňující. Bourá představy a předsudky, strhává růžové brýle a nedává možnost uniknout do říše vysněných přání. Vypovídá o tom, co je tady a teď, resp. implikuje to, co logicky a často neodvratně musí nastat. Třebaže to zní jako klišé, nastavuje zrcadlo životu, který by za to pravdě měl být vděčen. Ale je tomu tak? Zdá se, že ne. O čem že to vypovídá? Inu, jen a jen o nás; o našem vztahu k pravdě a lži; o prostředí, které jsme jim vytvořili a v němž je na sebe necháme působit. Ukazuje se, že unést pravdu je nesrovnatelně těžší a po všech stránkách náročnější, než přijmout laskavou, vstřícnou a všeodpouštějící lež. Zkusím pro dokreslení najít nějaké příklady.
Bratrovražedný „Spor o Rukopisy“ cloumal českou obrozeneckou společností tak, že zničila a byla připravena zničit každého, kdo by pochyboval o jejich pravosti, J. Dobrovským počínaje, TGM konče. Na pranýři nestál vlastenec-plagiátor-lhář V. Hanka, neboť v očích české veřejnosti činil=lhal pro dobro národa, ale všichni ti nestoudní „světoobčané a intelektuálové“, kteří si dovolili na podvod poukázat, resp. jej odhalit.
TGM jistě programově nelhal, přesto ohnul dějiny českého národa tak, aby vyhověly jeho politickým a etickým představám. Nelhal v konkrétních datech a faktech, jen manipuloval jejich výkladem a významem. Proto se dostal do ostré polemiky zejména s historikem J. Pekařem. A Edvard Beneš? Ten už lhal jak cikán pro dobro Českoslovanské republiky nejméně od roku 1918. A je třeba zdůraznit, že lhal a nalhával si až do konce života; že jeho lži a nalhávání dovedly „vděčný“ národ na samu hranici existence, resp. do marasmu asiatské tyranie.
Byť se zdá, že pravda a lež jsou svébytnými univerzálními kategoriemi, přesto cítíme, že se člení podle konkrétní situace a účelu. Kupříkladu v Čechách uznávají lékaři „milosrdnou lež“, která jim dovoluje ušetřit pacienta od šokující zprávy; v Americe či Austrálii se pacient dozví pravdu, když mu je sděleno, že naděje na uzdravení není a má tudíž jen několik týdnů či měsíců na to, aby si zařídil své věci a vztahy. V prvním případě je milosrdně oklamán a ukonejšen jako malé dítě; v druhém případě s ním lékař jedná jako se svéprávnou osobou, která má možnost využít zbývající čas ku prospěchu své rodiny, firmy, atd. Zdá se, že se principiálně jedná o to, na co jsme zvyklí.
Zvyklí jsme odmala – jak se mi to jeví – na drobné lži, které mívají krátké nohy a za které jsme po zásluze potrestáni. Jádro pudla tkví v tom, zdali si uvědomíme nevhodnost lhaní, či zda lež vyhodnotíme jako variantu špatně vybrané a špatně prezentované odpovědi. Lež nám totiž dovoluje něco jiného dělat a něco jiného říkat, zatímco pravda by nás měla vést k jednání, které si nezaslouží odsudek, ba právě naopak. Zdá se mi, že tady se koleje rozcházejí, ale každý se může rozhodnout sám za sebe, po kterých se vydá. Inu, tohle by mělo platit v otevřené občanské společnosti, kde platí společenská pravidla a morálka.
Jenže český národ má za sebou období, kdy neplatila pravidla občanské společnosti a morálka hrubě ostrouhala. Připomeňme si, že v Rusku vítězní bolševici přijali lež, klam a lest jako zbraně a nástroje, jimiž hodlali demontovat „starý, podlý svět“. A nedělalo jim problém používat je jak ven, tak dovnitř státu. Je skoro signifikantní, že ústřední stranický deník Pravda začal chrlit lži podle přání úzkého stranického vedení, které nakonec představoval jen a osobně J. V. Džugašvili-Stalin. Stalo se, že se ruská společnost naučila žít ve lži tak, jako se to společnost česká a slovenská naučily o pár desítek let později. Několik generací zažilo či vyrostlo v schizofrenní situaci, kdy přijímaly oficiálně vyhlašované lži, aby vedle nich věřily zavržené a zapuzené pravdě, která nesměla mít sebemenší veřejný prostor. Říkám si, že by bylo divné, kdyby tahle zkušenost nezanechala ve společnosti, tedy v nás, nějaké následky.
Zcela jistě na české společnosti pracovala pod kůži pronikající teze, že „lež se vyplatí“. Jednak v totalitě poskytuje obranu a mimikry před neustálým tlakem a povinností vyjadřovat svůj vztah k režimu, jednak umožňuje dosáhnout cíle, který by byl jinak nedostižný. Každý, kdo prožil kus života v „reálném socialismu“ si dobře pamatuje všechny ideologické mantry, které čas od času opakoval, aniž by na chvíli zapochyboval o jejich lživém a manipulativním obsahu. Jenže život v totalitě není normálnost, stejně jako život v koncentračním táboře, kde člověk bojuje o holé přežití.
Proto mě stále udivuje, kolik si toho česká společnost přenesla ze vztahu pravdy a lži z totality do občanské společnosti. Do společnosti, která by se neměla bát pravdy, protože by měla být dostatečně silná k tomu, aby se přiznala ke svým chybám a pochybením, která až dosud zakrývala lží. Tahle zpětná reflexe by se mohla postarat o jistou katarzi, která by vedla k odpuštění a zklidnění mezilidských vztahů. Jenže jsme – zdá se mi – tomuto procesu pořád značně vzdáleni.
Svědčí o tom úroveň politické kultury, do níž mnozí čelní politici a ústavní činitelé zavlekli ono goebbelsovské „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“, protože „lež se vyplatí!“ A nemohli by to udělat sami o sobě, kdyby před sebou neměli společnost, která očividnou lež vítá, přijímá a oslavuje. Smutný a depresivní není fakt, že se člověk-politik uchýlí ke lži; depresivní a smutné je, že část společnosti je připravena a ochotna tyto lži nekriticky přijmout a obhajovat.
Čím to může být? Nabízím odpověď, že je to naší politickou a občanskou nedospělostí, která na místo fakt a rozumu postaví emoce a přání. Politik, na rozdíl do lékaře, sděluje „nemilosrdnou“ lež, zabalenou do slibů a krásných představ, které se těžko odmítají. Lidé se ovšem dozvídají to, co chtějí slyšet: Že ještě neumřou; že se o ně někdo postará; že někdo zamezí tomu nebo onomu, co světem nebezpečně hýbá, atd., atd.! Překvapující je to, jak málo lidí se zeptá, jak to dotyčný politik zařídí, když jeho zdroje a možnosti jsou zjevně omezené. Jak málo lidí se zeptá, jak v tom může být úspěšný, když valná většina odborníků tvrdí opak. Jak mnoha lidem nedojde, že je jim servírována napulírovaná a ozdobená lež jak věž, na kterou nicméně dychtivě a s nadějí hledí.
Proč tak málo přitahuje pravda? Protože říká, že nevyléčitelně nemocný člověk zemře, ať děláme, co děláme a ať jej sebevíc milujeme. Pravda říká, že krize je součástí hospodářského cyklu a nevyhneme se jí; že vedle propadu vede i k očistě a nastartování hospodářství. Pravda je, že lidé touží po penězích, jenomže ty inflační jim nepomohou. Pravda říká, že velkohubé plány a představy některých politiků končí v koši dějin, jak jsme to viděli na vztazích ČR k Číně či Rusku. Pravda říká, že lež je cesta do zkázy, což se mnohokrát potvrdilo. Neměli bychom to konečně vzít na vědomí a jednat podle toho?!
Leden 2023