Tuším, že historik Jan Křen napsal, že národy by měly znát své sousedy a zajímat se o ně. Je to zřejmě jediná cesta, jak se vyhnout zděděným předsudkům a odsudkům; způsob, jak poznat jejich zájmy a jak je porovnat se zájmy našinců. Jsem za ten výrok nedávno zesnulému panu profesoru vděčný, protože mne přiměl přemýšlet o dějích, které se mi zdály být vždycky jasné, srozumitelné a logické. Jenže se ukazuje, že tomu tak není; že tomu, co se odehrálo, chybí nejen logika, racionalita a morálka, ale i obyčejná lidská poctivost podívat se pravdě do tváře a odvaha přihlásit se k zodpovědnosti za zlé myšlenky a činy. Nemám v úmyslu psát politický pamflet, ani se nebudu snažit dosáhnout jakéhosi vyváženého stanoviska, jen se pokusím popsat své pocity ze vztahů k Němcům a Německu, jak jsem je zažíval a zažívám. Třeba se najde čtenář, který se díky tomu vyhne mému tápání a který si své vztahy k našemu největšímu sousedovi postaví na pevnějších základech.
Narodil jsem se sedm let po 2. světové válce a vyrůstal jsem ve společnosti, která pramálo reflektovala fakt, že z ní zmizely statisíce Židů a tři a půl milionu v Čechách žijících Němců. Plánovité a cílevědomé vyvražďování Židů bylo v obecném povědomí bráno jakou součást ničení a zabíjení dalších národností a ras Němci, kteří v očích veřejnosti klesli na samé dno lidskosti.
Němce jsem tedy vnímal jako krutý, barbarský národ, který rozpoutal dosud nejničivější válku a byl po velkých ztrátách a obětech po zásluze poražen. Vítězové a spojenci, kteří se brzy dostali do křížku, mocensky rozpárali Německo na dvě části, které se krátce na to zformovaly jako dva státy a jako dva státy až do roku 1990 také vystupovaly. Válečné a protektorátní trauma si našlo oficiální zobrazení v zápasu dobra se zlem, kdy zlo představovali říšští Němci se svými sudetoněmeckými soukmenovci, kteří za to zaplatili odsunem. Neboli sudetoněmecká otázka byla s konečnou platností vyřešena a neslyšel jsem o nikom, kdo by se nad tím v té době veřejně alespoň trochu pozastavil.
Protože jsem vyrůstal ve středních Čechách, měl jsem celkem malou příležitost narazit na pozůstatky německého osídlení. To se změnilo tenkrát, když jsem přijel do Krkonoš, do Krušných hor nebo na Šumavu, kde pořád ještě na zašlých a poničených budovách šlo přečíst německé nápisy. „Inu, Riesegebirge byly stoprocentně německé“, vzpomínala matka na dětství a vyprávěla, jak se na boudách prodávala „Schiwasser“ neboli horká citronová limonáda . Vyprávěla o Němcích horalech, kteří se vedle skromného hospodářství živili ještě vyřezáváním dřevěných hraček a dalšího dřevěného zboží. Vyprávěla o rodlování dřeva na saních po prudkých cestách, které někdy končilo i úrazem či smrtí. Zdá se, že život Němců „skopčáků“ nebyl tedy žádná selanka, ale pořádná lopota a dřina.
Jako školák jsem vnímal, že Němci jsou za horami a že je mezi nimi jakýsi podstatný rozdíl. Od těch západních nás oddělovalo několik pohraničních pásem, kam vstoupit nebylo radno. Komunistický tisk je označoval za imperialisty a revanšisty a jejich přední politici, jakými byli Konrad Adenauer či Franz Josef Strauss bývali vděčným námětem pro humoristický týdeník Dikobraz. O těch východních nebývalo moc slyšet a celé období bývalé Německé demokratické republiky (DDR) mi splývá s vládním tandemem Walter Ulbricht – Erich Honecker. Vybavuji si tehdy nutkavou otázku, kam že se ztratili všichni nacisté, když v západním Německu byli všichni demokraté a ve východním Německu všichni komunisté?
Můj první výlet do Německa v roce 1965 vedl do Drážďan, Míšně a Budyšína. Tematicky to měla být výprava po stopách Polabských Slovanů, ale na ty jsem s výjimkou jedné Lužické Srbky nenarazil. Zato jsem spatřil zničené Drážďany, kdysi perlu architektury na Labi, a zřejmě poprvé mi došlo, co je to válka. Dosud fosforem čpící Frauenkirche vypovídala o válce víc než všechna odborná pojednání. A nevkusné paneláky, které vyrostly na místě vybombardovaných domů a sídel, sdělovaly cosi o radostném životě v socialistickém Německu. Vzpomínám si, že jsem tehdy nenašel nic, proč bych se tam měl vracet.
Druhý výpad jsem podnikl do Berlína a bylo to na jaře roku 1968. V Československu probíhalo „Pražské jaro“ a všichni účastníci zájezdu tu atmosféru v sobě nesli, což neušlo ostražitým východoněmeckým soudruhům a proto nás důkladně prošacovali jak při příjezdu, tak při odjezdu. Dodnes si pamatuji nevěřícný výraz celníka, který v celém autobusu nenašel ani jeden pár pašovaných bot, ani kus záclonoviny, ba ani dětské oblečení. Berlín pro mě byl jen pokračováním té chandry a deprese, kterou jsem nabral v Drážďanech. Zničené velkoměsto mi svým rytmem připomínalo každé české městečko mezi třetí a pátou odpoledne: Davy se vyrojily z továren a úřadů, ženy chvátaly něco nakoupit, pánové se zastavili na pivo a šnaps a v sedm hodin zelo centrum prázdnotou. V lobby mezinárodního hotelu Berolina pořvávala skupina opilých Rusů a bar tam zavíral v deset hodin večer. Z pokoje v osmém patře jsem se díval na karnevalově osvětlený západní Berlín, zatímco do tmavých ulic východního Berlína pronikalo modré světlo televizních obrazovek. To uvědomělí pracující sledovali pořady západoněmeckého televizního magnáta Axela Springera. Jen pro pořádek dodávám, že v Berlíně mně okouzlilo Pergamonské muzeum a byl to důvod se tam vracet.
Ani gymnaziální studium mne nepřivedlo blíže k německému orbitu, neboť jako druhý cizí jazyk jsem si vybral francouzštinu a dobře jsem udělal. Výuka němčiny byla totiž svěřena profesoru, který se projevoval jako notorický magor a musel tenhle jazyk znechutit skoro každému. K němčině jsem se dostal až na filozofické fakultě, kde na mě číhala povinná zkouška. Obrátil jsem se tedy s prosbou na svoji dlouholetou učitelku angličtiny, Mrs. Tesar, aby mi pomohla. Paní Tesárová pocházela z česko-německé židovské rodiny a její „Mutterspache“ byla vskutku němčina. Válku přežila s manželem v Anglii, kam se jim na poslední chvíli podařilo uniknout. „Víš, Goerge, já po zkušenosti s Hitlerem němčinu neučím, ale kvůli Tobě udělám výjimku“, sdělila mi a za tři čtvrtě roku jsme probrali dva díly výživné učebnice Gottheinerová-Tryml, což mi na dvojku u paní docentky Hřebíčkové stačilo. A němčina byla odložena ad acta, protože mně živila španělština a angličtina.
Právě teď si říkám, jak bylo možné vystudovat filozofii a neumět německy!! Jenže doba byla taková, že byl vypsán jen jeden nepovinný seminář „Četba Marxova díla v originálu“, zatímco k všemu ostatnímu stačila kompendia převážně sovětských ideologů, která vycházela pod univerzálním názvem „Marxistická kritika“ vlastně čehokoli a kohokoli. Však to také žádné pořádné studium filozofie nebylo!
Ani národovecky marxistická historiografie nebyla k Němcům vlídnější a nenechala na nich nit suchou. Dnes je skoro nepochopitelné, že více jak sedm set let soužití bylo kanonicky vykládáno jako smrtelný zápas Čechů-Slovanů s Němci-Germány a oslavovány byly ty dějinné úseky, kdy se Češi převážně svým vlastním přičiněním dostali do mezinárodní izolace. Dějiny střední Evropy nazírané prismatem ahistorických kategorií pomyslných českých zájmů v lince Fr. Palacký – A. Jirásek – Zd. Nejedlý vytvořily zmatečný, leč pocitově vřele přijímaný obraz dějů minulých. Jako ilustraci si dovolím připomenout husitskou revoluci, z níž se časem podařilo vykuchat náboženský rozměr a smysl, které nahradila sociální a národnostní revolta. Dalším příkladem je období českého národního obrození, v němž historici rádi zapomínali na fakt poněmčené české společnosti, kdy se čeština zachovala jako idiom českého (neněmeckého) robotujícího venkova. Dnes už se to konečně jeví jako cimrmanovský pokus zahrát Hamleta bez Hamleta.
Myslím, že je zřejmé, že s touhle výbavou mně nic nenutkalo, tím spíše nenutilo hledat si vlastní poměr k Němcům a Německům. Ta se mi v 70. a 80. letech prezentovala předobrazem Twainova prince a chuďase: Bohatí a spokojení Němci z NSR přijížděli v luxusních autech do socialistického Československa utrácet své bonitní marky a jen tak mimoděk se tu setkávat s příbuznými z NDR, kteří na tom nebyli o nic lépe než našinci. Rozvírající se nůžky životní úrovně tam a tady byl fatálně objektivní jev, který vyvolával celou řadu otázek, které souvisely s rozhodováním a řešením historických situací, na nichž jsme my, Češi, měli svůj podíl. Ale ještě nenastal ten správný čas na ně hledat odpověď.
Ohlédnu-li se zpátky, zjišťuji, jak málo jsem toho věděl a znal o poválečném životě v obou Německách. Ze spisovatelů mi utkvěl G. Grass, jehož Plechový bubínek jsem četl mnohokrát a ze všeho nejsilněji jsem vnímal scénu s rozkrojenou cibulí, která vyvolá pláč nad vším, co bylo a je zazděno v hloubi duší Němců, kteří vyvolali a přežili válku. Časopis Světová literatura otiskl verše W.Biermanna, pozdějšího východoněmeckého disidenta, které vyjadřovaly beznaděj života v jednobarevné a jednorozměrné, leč oficiálně nejpokrokovější společnosti. Obdivoval jsem dílo režiséra R. W. Fassbindera a jeho film Manželství Marie Braunové mi pomohl pochopit, co se odehrávalo v západním sektoru poválečného Německa. Čemu jsem vůbec nerozuměl, bylo ultralevicové směřování západoněmecké studentské mládeže, kterou jsem považoval za zpovykané teenagery, kteří se cítí povinni vymezit se vůči všem, kdo jim zajistili svobodu a blahobyt. Studenští vůdci typu Rudi Dutschkeho či Joschky Fischera (na které se jmenovitě pamatuji) mi připadali jako naivní pitomci, kteří by si zasloužili prožít alespoň rok v Gulagu, aby mohli s vlastní zkušeností hovořit o reálném socialismu a komunismu. Lidi typu Baader-Mainhoffová jsem nevnímal jako světlonoše světové revoluce, ale jako úkladné vrahy a škůdce demokratické společnosti.
Najednou tu byl podzim roku 1989 a Menší město pražské se zaplnilo trabanty a wartburgy, které si jejich majitelé až do té chvíle hýčkali, ale kteří sami následně naplnili západoněmecké velvyslanectví ve Vlašské ulici, protože jim došla trpělivost s životem v NDR. Sledoval jsem tyhle události napřímo a ráno pak vyslechl zprávy od kolegů, kteří poslouchali Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky či Deutsche Welle. Události se daly do pohybu a Němci směřovali k tomu, aby se naplnil slogan východoněmeckých stávkujících: „Wir sind ein Volk!“ A netrvalo dlouho a sesypal se celý socialistický lágr a nastal čas podívat se na příčiny a následky dějů nedávno minulých bez ideologických filtrů, resp. začerněných skel.
Ještě než se k tomu náhledu dostanu, rád bych vyprávěl o svých prvních zkušenostech s Němci v rámci otvírání se české zpravodajské komunity demokratické Evropě a světu. Třeba říci, že naši přímí sousedé byli v navazování kontaktů velmi zdrženliví, což později vysvětlil ředitel Bundesnachrichtendienst (BND) Konrad Porzner během naší návštěvy v Mnichově: „S ohledem na naši společnou nedávnou historii jsme si řekli, že německé zpravodajské služby by neměly být mezi prvními, kdo naváží styky s českými polistopadovými partnery. Už jen proto, aby nevyvolaly dojem, že své partnery mentorují a ovlivňují. Proto jsme vděčně přijali, že se úlohy prostředníka ujaly organizace jiných demokratických států.“ Pan Porzner byl politik opoziční sociálnědemokratické strany za vlády křesťansko-demokratické koalice a byl nesmírně vnímavý a taktní v turbulentním dění, které přinesly změny ve střední Evropě. Do Prahy posléze vyslal deklarovaného zástupce, jímž cíleně nebyl operativec ani analytik, ale technik, jehož hlavním úkolem bylo udržovat přátelské vztahy mezi organizacemi. Je třeba dodat, že se mu to na sto procent podařilo.
Mými partnery ve vojenském prostředí byli o generaci starší Rudolf von Hegen, ředitel Militaerische Abschirmdienst se sídlem v Kolíně nad Rýnem a jeho zástupce pro operativu, plukovník Ulrich Schollmeyer. Von Hegen byl obrazem dokonalého gentlemana s obrovskou škálou znalostí a zájmů. Jeho posláním bylo vytvářet informační průchod mezi politiky a vojáky tak, aby se mezi sebou dokázali domluvit a shodnout. Oberst Schollmeyer byl dlouholetý a zkušený kontráš, který svoji zpravodajskou kariéru zahájil poté, co přestal sloužit jako vojenský pilot. S ním jsem našel nejen profesní, ale i osobní řeč, což mi dovolilo vyslechnout jeho životní příběh, který byl svými tragickými momenty podobný miliónům jiných příběhů jiných lidí, jenže tady šlo o Němce. Ale zhovadilost války a násilí dopadala na všechny, vinné či nevinné bez výjimky. S oběma pány jsem se naposledy viděl v Berlíně na podzim roku 1998, kdy jsme společně navštívili zrenovovaný Bundestag týden po jeho otevření. Berlín tehdy připomínal jedno veliké staveniště, kde se zejména v zóně bývalé zdi ježil les jeřábů a člověk si zřetelně uvědomil ekonomickou sílu znovu sjednoceného Německa.
Další osobností, která se mi zapsala do paměti, byl ředitel Zemského úřadu pro ochranu ústavy v Bavorsku, pan Forster. Od začátku 90. let představoval onu dobrou duši, která pomáhala často se střídajícímu vedení české kontrarozvědky (BIS) udržovat přátelské styky s německými, resp. středoevropskými partnery. „Víte, já to dělám rád i za cenu toho, že ne všechno, co se dohodlo, se také naplnilo“, sdělil mi při jedné příležitosti. „Ono je totiž nesrovnatelně lepší mít za sousedy zapomnětlivé přátele, než nezapomínajícího nepřítele.“ Ředitel Forster patřil ke generaci, která plně pracovala pro blaho západoněmecké společnosti a v jeho případě to určitě nezní jako klišé. Byl demokratem tělem i duší a vážil si všeho, co přinesl mír a svoboda západním Němcům. Vzpomínám si na jeho úvahu o sjednoceném Německu: „Dnes jsme zase sjednoceni a velcí tak, že si na to zatím nemůžeme zvyknout. Asi se od nás, Němců, bude očekávat jiná role, než jakou jsme měli v rozdělené BRD. Ale mně se bude po té malé BRD stýskat už jenom proto, že byla tak gemutlich!“ S panem Forsterem jsem se rozloučil na zámku v Buchenwaldu, kam se sjela celá politická a bezpečnostní špička Bavorska a mně se zdálo, že s ním do důchodu odcházejí také německé poválečné dějiny.
Častější styk se zástupci německy mluvících zemí mi bolestně připomněl můj handicap aktivně mluvené němčiny, který jsme všichni nahrazovali středoevropskou „Neo-Deutsch“, jak Uli Schollmeyer nazýval angličtinu. Nicméně přes čtvrt století, které již odplynulo, mám velmi živou vzpomínku na objevování a poznávání toho všeho společného, co nám jako Středoevropanům zůstalo. Snad se pro to nejlépe hodí slovo „civilizace“, jejíž jsme součástí; častěji budovateli, naštěstí řidčeji kritiky či přímo nepřáteli. A říkám to při plném vědomí toho, jak s touto civilizací zacloumalo dvanáct let Hitlerovy nacionálně socialistické Třetí říše a téměř půlstoletí asiatské sovětské despocie, inspirované a živené Leninovou (prý komunistickou) ideologií. Protože oba šílené experimenty, které ji málem zničily, skončily krachem, nastal čas ptát se po jejich příčinách a důvodech. K nim – podle mého názoru – patří též vztahy mezi Čechy a Němci.
Není zřejmě daleko od věci začít co nejblíže, tedy ve vlastní rodině. Na počátku 90. let mi moje teta, paní Marie Froehlichová-Sudová, věnovala osobní paměti, které sepsal její otec, Bedřich Suda. Vzpomíná v nich na Dobřichovice, brunšovskou villegiaturu a život v pražské společnosti, jak to vnímal mezi léty 1870 – 1945. Díky dědovým vzpomínkám jsem objevil německou část rodiny, Plenknerovi a Wagnerovi, jejichž jména jsem čítával na omšelém náhrobním kameni na Olšanech. Prapraděd Plenkner byl německy mluvící Čech, plukovník a velitel pražských ostrostřelců, který se nechal v slavnostní uniformě uložit i do hrobu. Svoji nejmladší dceru a moji prababičku prý jako dítě oslovoval: „Frecher Fratz“, nicméně mohla si prý k němu dovolit skoro všechno. Na německé tetičky Wagnerovy vzpomínala teta Marie a charakterizovala je jako mozartovsky „zu suss“. Můj praděd Matěj Suda, syn krejčího z Přeštic, se vypravil do Vídně do učení a na zkušenou, tady se seznámil se stejně starým Karlem Buschkem a oba se vrátili do Prahy, kde na začátku 2. poloviny 19. století založili na Příkopech/Graben obchod s textilem a pánskými doplňky. Klientelu tvořila zejména česká šlechta, kterou bylo třeba důstojně „und auf Deutsch“ obsloužit. V tom pokračoval i jeho syn, Bedřich Suda, byť si zřejmě představoval jinou kariéru. „Sie Suda, Sie sind zum Soldaten geboren!“ pravil prý jeho velitel v kadetce, kterou absolvoval a byl vyřazen jako záložní důstojník. Neměl bych zapomenout na JUDr. Aloise Stompfeho, pozdějšího prezidenta advokátní komory, který se po smrti své první manželky Němky přiženil do Sudovy rodiny. On sám byl vychován a vzdělán v českých školách, zatímco jeho bratr, MUDr. Karel Stompfe absolvoval německé školy, včetně lékařské fakulty. Působil jako vojenský lékař a dával přednost němčině před češtinou. V rodině působil jako anděl strážný, neboť mnoha příbuzným svojí znalostí a zkušeností skutečně zachránil život.
Děd Leopold Růžek též jako jinoch vyrazil do Vídně, kde se u židovské firmy Loewenstein vyučil kožešníkem. Za ženu si vzal Jindřišku Holasovou, Češku a prostou ženu z Poličky, která až do smrti počítala německy, jak ji to v základní škole naučili. Ve Vídeňském Novém městě se v roce 1912 narodil můj otec, Jan Růžek, který nevnímal rozdíl mezi češtinou a němčinou, což mu bylo ku prospěchu, když se později v Lipsku také učil řemeslu kožešnickému. Podnikavý Leopold Růžek si s finanční pomocí pana Loewensteina otevřel kožešnický salón „Růžek a Loewenstein“, který téměř sousedil s obchodem „Buschek a Suda“. Zažili ještě dobu, kdy Čechy/Boehmen bylo teritorium, v němž žili Češi, ať už mluvili česky, německy, judisch nebo jinak. Jenže ta doba zrála ke změně v intencích vypjatého a bojovného nacionalismu, jímž jednotlivé národy přispěly k ohromnému požáru, kterému se krátce bude říkat Velká válka (1914-18), než se později přejmenuje na 1. válku světovou.
Nabyl jsem přesvědčení, že při hodnocení událostí 19. století, jichž jsme jako Češi byli objektem i subjektem, jsme si dlužni kritického náhledu. Národnímu obrození či probuzení, jak mu někteří říkají, nechyběla vřelost a vášeň jeho protagonistů, ale znalost a zkušenost s politickým děním v Evropě. Fr. Palacký a další staročeští politici nepostřehli, že pokus o sjednocení Německa zezdola cestou Frankfurtského parlamentu je začátek cesty k občanské společnosti, parlamentarismu a demokracii, která by mohla mít zpočátku formu konstituční monarchie. Odpor ke všemu německému vehnal Čechy (a Slovany obecně) k zaujetí konzervativního postoje. Usilování o obnovení historického feudálního českého státu byla holá utopie a politický krok vzad, jak už si ráčil povšimnout v roce 1848 Karel Marx.
Palackého trauma z porážky stavovského povstání na Bíle hoře a vítězství habsburské katolické monarchie jej přivedlo k postulátu považovat za vrchol českých dějin období husitské revoluce a vznik reformované Českobratrské církve. Dnes je zřejmé, že na bělohorské pláni nezahynul český národ, ale havaroval politický projekt stavovského státu, jak jej známe z Holandska, Anglie či Polska. Stesk a stížnost na rekatolizaci a poněmčování překryl fakt, že nekatolická vyznání v Čechách se neomezovala na církev Českých bratří, ale silně zde působily zejména mezi měšťanstvem a šlechtou německé církve luteránské a kalvinistické. V systému „Quius regio, eius religio“ to bylo velmi úživné pole k poněmčování obyvatel Království českého, což zůstává ve výkladu jaksi opomíjeno.
Vděčný národ, který později postavil Fr. Palackému velkolepý pomník, usilovně pracoval na své emancipaci hospodářské a kulturní, což se mu skvěle dařilo. Stoletá výstava v Praze roku 1891 předvedla Čechy jako národ, který ve všem dohnal Evropu a zařadil se na roveň svých západních sousedů. Polem trvalého sváru se stala národnostní a jazyková otázka, která se rozvinula jako ústřední bod politického zápasu mezi Čechy a Němci. Učebnicově se traduje příběh utiskování Čechů Němci, ale nové publikace přinášejí informace o tom, jak Češi začali šlapat na pérka Němcům v Čechách, aby tenhle tah na branku přenesli na půdu politiky říšské. Považuji za osudové a tragické, že rozhodující česká politická reprezentace (staročeši i mladočeši) nepřekročila „národní a jazykové“ hranice a nehledala partnera mezi Němci tak, jak se to povedlo dělnické sociální demokracii a jak k tomu – případ od případu – přistupovali i Masarykovi realisté. Nebylo tedy divu, že národnostně zjitřený „fin de siecle“ vedl k vykopání příkopů mezi Čechy a Němci v rakouské monarchii a zejména v české společnosti, které mnohdy sahaly až do úrovně rodin.
Zahraniční politika Rakouska-Uherska dala podnět k rozpoutání světového konfliktu, k němuž nicméně evropské velmoci cíleně směřovaly. Nešlo přehlédnout ambice Německa, Ruska či Francie, jimž by nové „rozdání karet“ mohlo přinést očekávané příležitosti. Výsledek Velké války je znám a historici se dnes shodují v tom, že její „smluvní a mírové“ ukončení v Paříži jen zavdalo důvod k válce ještě větší a ničivější.
Z politické mapy Evropy zmizelo romanovské Rusko, habsburské Rakousko-Uhersko, hohenzollernovské Německo a osmanské Turecko, což zcela rozvrátilo mocenskou rovnováhu a dohodu, známou jako Vídeňský kongres z roku 1814-15. Vznik nástupnických států ve střední a východní Evropě, resp. na Středním Východě vyvolal nová napětí a konflikty, jimž se musely vítězné mocnosti věnovat. Vznikem Československé republiky se dostaly vztahy Čechů a Němců do jiné polohy: česká politická reprezentace ji vykládala jako vyrovnanou a dostatečnou, německá jako druhořadou a ponižující. Historická zkušenost ukazuje, že důležité není, zda situaci považuje za dobrou strana vítězná či silnější, ale zda se s ní ztotožňuje i strana poražená či slabší. Protože k tomu nedošlo jak ve vztazích Němců k ostatním národům v Evropě, tak ve vztazích sudetských Němců k Čechům v československém státu, vyústil tento rozpor a svár do nového konfliktu, tentokrát známém jako Druhá světová válka (1939-45).
Zatímco její průběh byl vcelku detailně dokumentován a československé veřejnosti předkládán jako světovládné vítězství komunisty vedeného Sovětského svazu, zamlžovanému osudu Výmarské republiky se nikdo moc nevěnoval. Snad proto, že socialistická revoluce v Německu nezvítězila; snad proto, že za prvním pokusem budovat demokracii v Německu stála sociální demokracie; snad proto, že válečné reparace uložené Německu Dohodou byly nesmyslně likvidační; snad proto, že Výmarskou republiku uštvaly dvě zuřivé smečky politických šelem: nacisté a komunisté! Meziválečné Německo se veřejnosti předkládalo jen jako jeviště pro monolog jednoho Rakušana, který měl zpočátku pramalou naději na úspěch. Jenže se ukázalo, že poválečná Evropa byla náchylná přijmout různé -ismy, zejména když byly předkládány v lákavém balení korporátních, třídních či rasových teorií. Tři čtvrtě 20. století trvalo, než tyto totalitní systémy ze své podstaty zkrachovaly, ale to neznamená, že by stále neměly své přívržence a obdivovatele.
90. léta 20. století přinesla do Evropy obrovskou změnu a naději. Německé země bývalé NDR byly transplantovány do těla NSR a bylo nesmírně zajímavé pozorovat, jak se k sobě obdarovaný stát a začleněné země mají. Pro mě bylo nejzajímavější poznání, že obnova technická a materiální postupuje rychleji než obnova společenská, tím spíše duchovní. Ukazuje se, že po nových dálnicích na východě i na západě se mohou prohánět stejně luxusní auta; otázkou zůstává, zda jejich majitelé jsou naladěni na jednu společenskou či kulturní frekvenci.
Teprve v západním Německu jsem si uvědomil, že jeho obyvatelé mohli projít katarzí a dosáhnout určité společenské prestiže, neboť tato německá společnost našla sílu odkrýt a přiznat se ke všem hrůzným činům, které Němci za 2. světové války spáchali. Všiml jsem si, že v tomto bolestivém procesu sehrály důležitou roli církve, které přispěly k obnově lidské a občanské pospolitosti. Otázkou je, proč tenhle model nezafungoval v bývalých východních německých zemích, tím spíše v bývalých komunistických státech, včetně Československa.
Při návštěvě Muzea moderních německých dějin v Düsseldorfu mi došlo, že nejen jedinec, ale i národy mohou mít štěstí nebo smůlu. Ze stejných trosek dokázali západní Němci s podporou Marsahllova plánu vytvořit „německý hospodářský zázrak“, zatímco jejich méně šťastní východní sousedé se plácali v plánovitém nedostatku všeho, s výjimkou budovatelských hesel. Štěstí měli i Němci v Rakousku, odkud se okupační Sovětská armáda stáhla v roce 1955 a Rakušané dostali příležitost žít v demokratickém státu, zatímco na sever od Dyje zavládl komunistický teror.
Uplynuly více jak tři dekády od znovu spojení obou Němecek i od opuštění Masarykova projektu Československa, které po 1. světové válce zejména francouzští politici vnímali a podporovali jako hráz a hradbu německé rozpínavosti. Připomeňme si, že to byli právě němečtí a francouzští politici, kdo po 2. světové válce dokázali postavit vzájemné vztahy na novou úroveň a vytvořili tak solidní základ pro vznik sjednocené Evropy. Říkám si, že když dokázaly zakopat válečnou sekeru dva tak výrazně soupeřící velké národy, mělo by to být mnohem jednodušší pro menší národ, který po staletí z německého sousedství čerpal a profitoval. Cesta k tomu vede přes poznání opravdových politických, hospodářských, kulturních a rodinných vztahů mezi Čechy a Němci, včetně přiznání vlastních chyb a selhání. Bez této sebereflexe zůstaneme jen tragickou obětí vlastního sebeklamu.
Je zjevné, že Němci budou muset přijmout v Evropské unii a Severoatlantické alianci daleko významnější roli, než doposud hráli. Znamená to konec všech výhod, které si zajistila bývalá Německá spolková republika (BRD) a díky nimž mohla být tak „gemutlich“. Na začátku nového tisíciletí totiž Evropě i světu dozrály nové problémy v podobě putinovského Ruska, které opět nevyužilo příležitost k nastolení podmínek pro vznik občanské společnosti a rozhodlo se jít cestou konfrontace, včetně té vojenské. O pozici světové velmoci se hlásí komunistická Čína, jejíž hospodářský a vojenský potenciál konkuruje Spojeným státům severoamerickým. Ukazuje se, že dosavadní politika úzce „národních zájmů“ je cestou do pekel a jedinou alternativou je soustředěné úsilí Evropské unie a Severoatlantické aliance vyjednat a uhájit podmínky, které vyhovují celku. Měli bychom bedlivě sledovat a snažit se porozumět německé politické scéně, abychom ji bilaterálně i v rámci evropských struktur mohli v rámci svých možností ovlivňovat. Dobré sousedské vztahy a vzájemný respekt je daleko lepší přístup než podezřívání a neomalená kritika. „Víte, žít vedle Německa je jako být se slonem v jedné posteli. On vás má docela rád, ale když nedává pozor, může se stát, že vás zavalí. Proto je potřeba do něj čas od času strčit a říkat: „Pozor! Já jsem tady také!“ Tato slova pronesl počátkem 90. let ředitel nizozemské zpravodajské služby van Loewen a já mu dávám za pravdu. Jenom se s tím Německem musíme umět domluvit.
Srpen 2023