Zdánlivě banální otázka v nadpisu rázem získá na zajímavosti, když ji položím v kontextu českého národa a jeho existenčních zájmů. Těch národních zájmů, jichž se tak často dovolávají protřelí političtí šíbři, jimž chybí máloco tak, jako vzdělání. Proto mohou termín „národní zájmy“ používat tu jako cukrkandl, kterým se podbízejí veřejnosti, tu jako klacek, který neváhají použít proti oponentům. Laskavému čtenáři nabízím jiný pohled za předpokladu, že zapomene na vše, co mu více jako sto let servírovalo nejdříve tzv. vlastenecké, později komunistické dějepisectví. Jinak řečeno, naše poznání formovalo stejně tak to, co jsme se ve škole učili, jako to, co nám bylo vědomě a záměrně odepřeno. Stali jsme se proto nositeli národního mýtu, který generačně upravujeme tak, abychom se v něm poznali, resp. abychom se nemuseli za sebe stydět.
Nuže, kdo jsem? Jsem Novočech v národním i politickém smyslu. Moji předkové objevili své češství v tom procesu, který jsme si zvykli nazývat národním obrozením. To bývá výrazně spojováno se snahou o zrovnoprávnění češtiny s němčinou, která se stala v pobělohorské době postupem času úředním jazykem, jímž hovořilo měšťanstvo a vyšší vrstvy v zemích Koruny české. Čeština se zachovala na venkově coby lidový idiom, jak píše prof. J. Křen. Jenže národní obrození nelze omezit jen na jazykovou a literární oblast; podobný proces vyrovnat se Němcům probíhal i v oblasti sociální a hospodářské.
Je pozoruhodné, že učebnice a odborné publikace popisují tento proces, aniž by dokumentovaly jeho důvod. Jinak řečeno, co přimělo germanizované obyvatele Čech, aby začali používat a prosazovat jazyk, který v té době byl lexikálně hluboko pod němčinou? Kde se vzala emoce národní identity u lidí, kteří neměli problém žít a realizovat se v německojazyčném prostředí? Proč se vzedmula vlna sebe uvědomění v jazykovém, národním i státním smyslu? Proč jsme nesplynuli s německým prostředím, které bylo minimálně dvě stě let dominantní? To je otázka, na níž není úplně samozřejmá odpověď.
Jsem Novočech ve smyslu národním a státním. Chci tím říci, že považuji kontinuitu českého historického státu za fikci. Království české či země Koruny české pozbyly po roce 1627 postupně svůj obsah, aby se nakonec rozpustily v tereziánských reformách. Co fakticky zůstalo, byly provincie, spravované českou, moravskou či slezskou kanceláří z Vídně. Územně i politicky se Čechy a Češi stali součástí Habsburské monarchie, pro níž se začal razit termín Rakousko. V dnešním čtenáři vyvolává představu zeměpisného názvu alpské republiky, ale v historických souvislostech to byl nadřazený pojem pro mnoha etnický a mnohonárodní celek – Oesterreich, neboli Východní říši či Východní marku. V tomto smyslu se pod pojem „Rakušan“ vešli nejen Němci, žijící v Rakousku, ale všichni poddaní Habsburské monarchie, později její občané. Pro ilustraci si připomeňme, že v této říši žilo dvacet tři národností, z nichž nakonec jedenáct usilovalo o autonomii, resp. vlastní stát! Dlouhodobým problémem Rakouska se proto stal poměr mezi centralizací a autonomií, zejména když zmizelo nebezpečí turecké expanze z Balkánu, resp. když Vídeňský kongres 1814-15 definoval vyrovnanost sil evropských mocností po napoleonských válkách. Nový vzruch přinesly až občanské revoluce v roce 1848, které změnily či se pokoušely změnit politické pořádky napříč Evropou.
Rok 1848 přinesl revoluční impuls i do Čech, na který reagovalo jak české, tak německé obyvatelstvo. Němci se rozhodovali, zda zůstanou věrni konzervativní monarchistické linii nebo přijmou výzvu k prosazování občanské demokratické společnosti. Češi se rozhodovali mezi věrností trůnu a zachování statu quo, resp. vznesli požadavek na obnovení historického českého státu na feudálním půdorysu při zachování konstituční monarchie. Tak odstartovalo šest dekád české politiky, kterou lze charakterizovat jako nepochopení rakouské, resp. evropské politiky z české strany, z rakouské strany pak nepochopení možnosti synergie celku při uznání různosti jednotlivých částí.
Považuji za důležité zdůraznit, že „české“ 19. století znamenalo mimořádný národní úspěch. Doháněli jsme Němce (ale i Evropu) v umění i vědě, v průmyslu i obchodu, v natalitě a vitalitě národa, který pracoval pro svoji budoucnost. Zatímco Sudety zůstávaly homogenně německé, změnil se výrazně poměr mezi Němci a Čechy ve vnitrozemí. Tam, kde dříve převažoval živel německý, nabývala většinu strana česká. Není divu, že tuto změnu považovali čeští Němci za ohrožení a jejich rakouští soukmenovci za riziko; ba i Němci ze sousední sjednocené Říše německé vnímali jistou agresivitu českého živlu na pomezí dvou etnik. Mohla za to, po mém soudu, nekoncepční, nekonstruktivní a hlavně národnostně vyhrocená politika části české reprezentace. Jinými slovy řečeno: České reprezentaci chyběla znalost a zkušenost pro samostatnou politickou praxi. Chyběl jí rozhled a nadhled jak v rámci rakouské monarchie, tím spíš pak v rozměrech evropské politiky. Ujařmila se jhem národního zájmu, který viděla v potlačení němectví, ale zcela jí ušly nové výzvy a trendy, které spočívaly především v transformaci do občanské společnosti, postavené na ústavní dělbě moci a kapitalistických výrobních vztazích. Čeští politici nerozeznali výhody více jak padesáti milionového sjednoceného území a nepřijali myšlenku demokratické revoluce, jež by byla nadřazena partikulárním národním zájmům. Odmítnutím česko-německého vyrovnání (bohužel z obou stran) roku 1871 začal pozvolný rozchod Čechů s Němci, neboť obě strany se vzdávaly možnosti mít cokoli společného.
1. sv. válka přivodila konec Habsburské monarchie, která primárně bránila a chránila své národy před vnějším ohrožením, ať už je představovali Turci, Francouzi, Prusové či Rusové. Nové studie poukazují na civilizační roli monarchie, zejména v okrajových částech soustátí, na všude platný právní řád a vymahatelnost práva, na ucelený školský a vzdělávací systém, který konkuroval Evropě, atd. Po stu letech kritiky a obviňování z útlaku a represí se vynořuje jiný obraz státu i společnosti, který však na svém konci neměl skoro žádného obhájce. Proč? Inu, protože jednotlivé národy daly přednost svým bytostně egoistickým národním zájmům před zájmem o celek a události celého 20. století byly dokladem osudově špatných rozhodnutí.
Pozorný čtenář by si měl povšimnout, že všechna ta „velká“ vítězství po 28. říjnu 1918 byla vlastně příčinami pozdějších porážek, které dovedly český národ na samu hranici existence, resp. sebraly mu budoucnost v občanské společnosti. Nevyřešené národnostní vztahy mezi Čechy a Němci se nepodařilo překrýt představou „čechoslovakismu“, z něhož byli Němci vyloučeni a od samého začátku nenaplňoval ambice Slováků. Vítěznými velmocemi nadiktovaný mír mohl uspokojit aspirace malých nástupnických států v atomizované střední Evropě, ale jeho forma i obsah musely nutně narazit a z proklamativně oslavovaného míru se stalo jen příměří před dalším konfliktem. Tento vývoj nedokázala rozpoznat a zachytit československá politická reprezentace, která až do poloviny 30. let 20. století žila v přesvědčení, že poválečný systém je trvalý a garance bezpečnosti pro horkou jehlou sešité Československo platí do nekonečna.
Dlouhodobě neurovnané a přehlížené vztahy mezi Čechy a Němci ze Sudet se staly vítanou záminkou pro agresivní politiku nacistické Třetí říše. Z občanů Československé republiky německé národnosti, kteří by měli bránit územní celistvost státu, se časem stávala pátá kolona, která začala pracovat na jeho zkáze. Proč se však stále podivujeme a traumatizujeme Mnichovskou dohodou a diktátem velmocí „o nás bez nás“, když přesně to se v roce 1919 přihodilo Němcům, Rakušanům, Maďarům a Turkům za potlesku nově ustavených států? Další vývoj dokumentuje a potvrzuje, že trest a odplata nebyly a být nemohou v základech mezinárodních, ba ani dvoustranných vztahů, mají-li směřovat k míru a spolupráci.
Co jsme si tedy my, Češi, vysloužili svojí politikou? Ztrátu Sudet v okamžiku, kdy jsme se jich byli ochotni vzdát; ztrátu státnosti a státu, který nevydržel v konfrontaci vnějších, ale i vnitřních zájmů; ztrátu národní cti a charakteru, které nám bylo odepřeno hájit a které zachraňovali jedinci svojí obětí. Vysloužili jsme si obrázek kolaborantů, pracujících pro Třetí říši do jejích posledních chvil a kterého jsme se snažili zbavit poválečným násilím v duchu Benešových dekretů. Vysloužili jsme si pád do nadvlády komunistů, jimž jsme cestu k moci umetali pseudodemokratickými hesly a nezmohli se na odpor, když ještě byl čas. Vysloužili jsme si čtyřicet let experimentu s rádoby marxistickou asijskou tyranií, která z českého národa vymlátila vše, co dobrého v něm ještě zůstalo, včetně vztahu k práci. Tahle česká, resp. československá politika proměnila Čechy v hospodářský, politický, sociální i kulturní úhor bez ohledu na opakující se vylhaná optimistická hesla a sebe utěšující hodnocení. Tečku za téměř sto let trvajícím politickým konstruktem učinili Slováci odlukou a vyhlášením nezávislosti. Československo spolu se vším balastem, který si vytvořilo a nadrobilo se odebralo do dějin.
Co bych si tedy jako Novočech měl přát? Měl bych si přát, aby co nejvíce spoluobčanů pochopilo, že se stal zázrak, když odumřela komunistická diktatura a nám bylo dopřáno stát se součástí celku, jaký tady od dob Karla Velikého nebyl. Měl bych si přát, aby co nejvíce lidí vnímalo, že Evropu nespojuje jen křesťanská tradice, ale především poučení z chyb jejích národů a chyb jejich politiků. Měl bych si přát, aby co nejvíce lidem došlo, že Evropa je prostor, kde vládne svoboda a právo;
prostor, kde se lidé mohou rozhodovat podle své svobodné vůle. Měl bych si přát, aby co nejvíce lidem svitlo, že za svá rozhodnutí nesou nejen osobní, ale i celospolečenskou odpovědnost. Měl bych si přát, aby ještě dvě tři generace dostaly možnost žít v demokracii a považovat ji za přirozený způsob společenského bytí, o němž není třeba pochybovat, jen jej opatrovat a kultivovat. Měl bych si přát, aby český národ zakořenil v Evropě, do níž historicky patřil a z níž se několikrát ke své vlastní škodě vydělil nebo nechal vyrvat. Měl bych si přát, aby v čele státu a národa stali politici, kteří vědí, že zájem národa je podílet se na kultivovaném a civilizovaném celku, který hlavou, srdcem i rukama pracuje na svém zdokonalení, nikoli na své záhubě. Moc, opravdu moc si to přeji.