Bylo, nebylo za dávných a dávných časů na dálném Orientu pohádkové království. Králem se tam mohl stát každý, kdo prokázal, že má vladařské schopnosti. A ty schopnosti spočívaly v tom, že vládl s vůlí lidí a ve shodě s květinami. Květiny totiž byly tím nejlepším indikátorem vladařských kvalit.
V zahrádkách to hýřilo legračníky a srandováky, člověk rád pohledem spočinul na pohodičkách příjemných i dostatkových všeobecných. Za okny zářily příjemníky chvilkové, dobrosrdečníky neopadavé i laskavostky drobné. Veřejná prostranství byla kryta vzrostlými svobodami, které chránily pocestné i všechen lid. Lidem i květinám bylo dobře pod spravedlivou vládou, ale jakmile začaly květiny chřadnout, sešli se lidé před palácem a řekli vladaři:“Běž pryč, protože nejsi dobrý král!“ A vladař šel pryč, protože věděl, že na květiny nevyzraje a proti vůli lidí se vládnout nedá. Proto si každý v království květin vážil a pečlivě se o ně staral.
Žil, byl v té zemi muž jménem Fu-j´. Nebyl to obzvláštní pracant, ani mudrc, spíš spekulant. Pořád přemýšlel, jak by se měl lépe a přitom ho to nic nestálo. Jednoho dne přišel na geniální myšlenku: Budu králem! Ale být králem, to znamenalo starat se o květiny, zvlášť o košaté občanské svobody, neboť ty nejcitlivěji reagovaly na způsob vlády. Ale Fu-j´dostal neuvěřitelný nápad: Vypěstuje jiné květiny, které podsune národu a nechá se zvolit králem! Jenže ty květiny už nebudou citlivé ani citelné, ba naopak. Ta myšlenka Fu-je nadchla. Potřebuje květiny, které nechtějí péči lidí a lidi, kteří nechtějí pečovat o květiny.
Fu-j´ se zamkl ve svém domě a co tam rok, dva nebo tři dělal, nikdo neví. Ale jednoho dne vyšel ven, vesele se zdravil se známým, chválil jejich zahrádky a nadšeně všechny zval, aby se přišly podívat na jeho kytičky. Když přátelé a sousedi vešli do jeho domu, nestačili se divit. V oknech propletené rezavé mřížovatky pevné, v temných koutech stály šmírovatky denní i sledovačky noční. V zahradě pak pučely souhlasenky jednomyslné, nesamostatnostky samozřejmé, bezpáteřničky plášťoměnné či podrazníky vícenásobné. V černě zamalovaném skleníku se dařilo kriminálničkám víceletým i samovazbičkm útrpným. Na místě rozkošatělé svobody stál jen pahýl, kolem něhož se obtáčel totalitník jednostranný. Převládala barva khaki, doplněná rezavou, šedivou a černou. Sousedi stáli a divili se. „To je krása, co?“ zářil Fu-j´. „No, že by to byla krása“, řekl kdosi. „Inu krása to zrovna není, ale za to s tím nemám žádnou práci“ řekl Fu-j´. „Všechno to bují samo od sebe, potřebuje to jen kus země. Mám vyzkoušeno, že kde domov můj, tam se tomu daří.“ „Vážně?“ řekli sousedé. „Opravdu, vyházel jsem všechnu letitou veteš a vypěstoval tyhle dokonalé květiny proto, aby lidem odpadla dřina a starosti.“ „Ale vždyť se s tímhle nedá žít“, řekla jedna babička. „To i na hřbitově je snad veseleji.“ „Veseleji, veseleji, to nezáleží na kytkách, ale na lidech, jak radostněji se umějí veselosti podřídit“, pokřikoval nespokojeně Fu-j´. Sousedé pokývali hlavami, aby neurazili novotáře Fu-je, a šli po svém. Dál pilně pracovali pro své i obecní kytičky.
Ale Fu-j´kolem nich denně kroužil a ometal. Zval je na čaj, na kus řeči nebo na kuželky, protože měl volno. „Moje kytičky rostou samy. Nejsou sice tak krásné, ale o to víc času mám pro sebe já“, zdůrazňoval pokaždé. Po určité době se našli lidé, kteří mu začali závidět. „Co s pohodičkami a dostatkovými, když Fu-j´si může sedět nebo ležet a klábosit, kdy si vzpomene.“ A nedbali na rady svých moudrých žen, které je od přátelství s Fu-jem zrazovaly a houfovali se na náměstí kolem svého idolu. „Hej, sousede Fu-ji! Řekni nám, co máme dělat, abychom se měli jako ty?“ Na tuhle otázku Fu-j´ léta čekal. Povstal a poradil. A tak začaly mizet koberce barevných květin a země dostávala barvu khaki. Ve městech i na dědinách začaly vznikat kluby fujistů-progresistů, které v praxi dokazovaly, že v množství je síla. Agilní Fu-j´mezitím vypracoval botanickou příručku „Košaté svobody – hlavní nepřítel lidu“, v níž deklaroval, že totalitník jednostranný je prozatím a tudíž navždy tou nejvyšší formou vegetace. Není divu, že jednoho dne se na hlavním náměstí sešel dav, masa nespokojených fujistů, a žádal si krále. „Co chcete?“ zeptal se král. „Nechceme tebe, ani tvoje strakamakaté kytky. Nechceme se o ně starat, nechceme v potu tváře ošetřovat občanské svobody, které stojí v cestě důstojnému lidskému bytí. Nechceme, aby nám vládla slepá příroda!“ „A lepšího vládce máte?“ zeptal se král. „Máme, máme!“ volal sbor pověřenců. „Ať nám vládne Fu-j´! Ať žije první občan Fu-j´! Ať žije generalissimus Fu-j´! Ať žije král a císař, náš milostivý vládce Fu-j´!“
Masy pozvedly Fu-je, kde se vzal, tu se vzal, na ramena a instalovaly jej do paláce, který převrátily vzhůru nohama. Klasický palácový převrat. Fu-j´se bez okolků ujal moci. Dekretem o kytkách nařídil likvidaci konzervativní flóry a výsadbu progresivních forem dle jím schváleného seznamu. Dekretem o půdě zakázal hnojit, zalévat i kypřit půdu a pěstovat cokoliv jiného. Podťaty padaly kmeny s jarem rašících svobod a na náměstích zavládl nebeský klid. Ostré slunce začalo pálit do očí, ale nebylo již stinných loubí, kam by člověk rád zašel.
Přešla léta, uběhly roky a v paláci seděl Fu-j, z vůle lidu král. Krajina zrezla, zešedla, ztmavla. Zástupy do smrti osvobozených lidí vlekly se po prašných cestách odnikud nikam, rozvíjejíce své tvůrčí schopnosti bez hranic. A každého, kdo zavítal do tohoto království, zaujaly dvě věci: Spektrum místních barev a především nekončící láska lidu k vladaři a nekončící pochopení generalissima, krále a vladaře Fu-je pro potřeby svého lidu.
A jestli Fu-j´umřel nebo neumřel, vládne tam dodnes. Tak je mu dobře a dobře jim tak. Dobrou noc!