Všechno způsobilo naše mladistvé nadšení a rozhodnutí vydávat pod hlavičkou svazácké organizace místní měsíčník. Tak se někdy v polovině 80.let objevilo Dobřichovické Kukátko, jehož redakční rada si dala za cíl „informovat a pobavit“.
Místní organizace KSČ na tuto iniciativu hleděla s nedůvěrou, však už měla se svazáky své letité zkušenosti. Ale nakonec převážil názor většiny, že by to mohlo přinést nějaké plus body na okrese a když bude nejhůř, tak zakázat se to dá hned. Jenže pozdě bycha honit!
Kukátko začalo žít svým vlastním životem a redakční rada se vzpírala tisknout a publikovat něco, s čím bytostně nesouhlasila. A naopak, dávala přednost kritickým hlasům a tématům, která se bytostně dotýkala života občanů v Dobřichovicích. Stačí jen připomenout, že Kukátko mělo významný podíl na tom, že občané odmítli stavbu mostu „nadmístního významu“, který měl překročit Berounku tak, že by rozpáral obec na dvě nesmyslné části.
Je dobré si připomenout, že druhá polovina 80.let probíhala pod hesly „perestrojka“ a „glasnosť“, což byl kosmetický zákrok, který měl oživit kolabující komunistický blok. Ale představy Gorbačova v Moskvě byly na hony vzdáleny představám Husáka v Československu; stará neostalinská brežněvovská klika nehodlala přijmout nějaké novoty, byť přicházely z Mekky komunismu. A tak se prastará teze budování komunismu, tj. „držet hubu a krok“, dostávala do střetu se svojí antitezí, aby na syntezi už naštěstí nedošlo. Hospodářský kolaps nezachránily ani pendreky v ulicích, jen příchod změny uspíšily.
Ale to jsme si ani nedovolili předpokládat v těch letech, kdy jsme si pod pojmem „bavit“ představovali dělat si srandu z komunistů a komunismu. Bajky, pohádky a rozhovory s dr. Hlemýžděm jsem psal s radostí a vždycky jsme se těšil na zasedání redakční rady, protože jsem potěšil především kamarády a pak ještě další čtenáře, kteří si Kukátko koupili. Dojížděl jsem vlakem do Prahy a byl jsem rád, že se lidé mým příspěvkům smáli, že jim pomáhaly přežít v zatuchlém skansenu rigidního bolševismu.
Kdo se nesmál, byli členové výboru místní organizace KSČ, kteří opakovaně žádali o stažení všech podobných článků a po každém novém čísle si zvávali šéfredaktora Ondřeje Němce na koberec. V 50.letech by některé z nás možná popravili, po normalizaci by nás jako organizovanou skupinu StB vyšetřovala a některé z nás by zavřela, naštěstí v 80.letech už soudruzi jen vyhrožovali a bezmocně se vztekali. „Nasírání bolševika“ byl životaschopný projekt, který vyústil do vzniku různých občanských iniciativ a přispěl k jeho pádu v listopadu 1989. My jsme se přitom vlastně docela dobře bavili.
Dobřichovice, 2011